Knihkupecké pulty obohatila kniha z nakladatelství Mladé fronty Rozum a cit a mořské příšery, jako autoři jsou uvedeni Jane Austenová a Ben H. Winters, třebaže slavná spisovatelka začátku 19. století o tom pochopitelně nemá ani potuchy. Nakladatelství vypustilo knihu do světa s anoncí, kde se dočteme: „Na počátku našeho příběhu jsou sestry Dashwoodovy nuceny opustit dům, v němž vyrůstaly, a přestěhovat se na tajemný ostrov plný divokých příšer a neblahých záhad. Zvítězí sestry Dashwoodovy nad panovačnými matkami rodin i bezohlednými piráty a naleznou pravou lásku? Nebo padnou za oběť chapadlům příšer, které se jim neustále plazí v patách? Tento mistrný obraz Anglie z počátku 19. století v sobě spojuje nesmlouvaný společenský komentář Jane Austenové s neméně nesmlouvavými útoky zplozenců moře. Přežijí jen ti nejsilnější – a svou životní lásku získají pouze nejzdatnější plavci!“
Recenze: Rozum a cit a mořské příšery
Bohužel o tom, že se jedná o zdařilou parodii na slavný Austenové román Rozum a cit, v noticce není ani slovo. Je to škoda, protože se tím přichází o potencionálního čtenáře. Ten, kdo má rád romány Jane Austenové, už při zběžném prolistování v obchodě zjistí, že tato variace na rodinný román ho neuspokojí, ale spíš rozčílí. A ten, kdo knihy Austenové nemusí, se z upoutávky nedozví, že má před sebou jejich vtipnou karikaturu. Nechápu, proč vydavatel nepodal základní informace o druhém a v tomto případě důležitějším jméně – Ben H. Winters.
Myslím si, že by se slušelo s ohledem na oba spisovatele, ale i s ohledem na čtenářskou obec vložit třeba na zadní stranu přebalu, namísto dvou citací z knihy jeden odstavec:
Ben H. Winters je americký spisovatel, jehož parodie slavného románu Rozum a cit od Jane Austenové Rozum a cit a mořské příšery se v roce 2009 stala bestsellerem. Také jeho druhý román Android Karenina, ve kterém zparodování podlehla Tolstého Anna Karenina, zaznamenal značný úspěch. Zatím Wintersovo poslední dílo, „román pro středně pokročilé čtenáře The Secret Life of Ms. Finkleman“, bylo letos nominováno na cenu Edgar. Winters působí jako novinář, píše pro mnoho novin a časopisů. Je autorem literatury faktu i libretista dětských muzikálů (The Midnight Ride of Paul Revere, A (Tooth) Fairy Tale, An Uncle Pirate) a dalších. Žije v Cambridgi, stát Massachusetts.
Pokud se samotné knihy týká, je vtipná, drzá a pobaví, tak jak zdařilá parodie má. Ovšem z pobavených čtenářů předem vylučuji vyznavače děl Jane Austenové, protože troufám si tvrdit, že na ně to bude moc horké kafe a zcela jistě znesvěcování oblíbené spisovatelky. Jenže kontrast mezi stylem tzv. rodinného románu, jazykem Austenové, který Winters do nejmenších detailů zachovává, a jeho ulítlou fantazií je opravdu humorný.
Ve Wintersově variaci postavy Jane Austenové, sestry Dashwoodovvy – Elinor, Marianna a Margaret – a jejich matka prožívají stejné životní peripetie, jsou nuceny po smrti otce odstěhovat se z rodinného sídla, zažívají identické naděje, zklamání i lásky, ale všechno se to děje po Změně, kdy „oceán zachvátil chlad a nepřátelství vůči potomkům lidí a kdy temnota zastřela tvář hlubin.“ V románu z 19. století se nenápadně, ale s o to větším překvapením začnou objevovat podivné příšery z hlubin, které požírají aristokraty i ušlechtilé chudé duše.
„Žel, čtvrt míle od pobřeží Sussexu pana Dashwooda sežral kladivoun. Bylo to zřejmé z charakteristického tvaru stop po kousnutí a vážnosti jeho zranění, když ho moře vyplavilo na pobřeží. Ta nelítostná stvůra mu utrhla pravou ruku v zápěstí, pozřela větší část jeho levé nohy a celou nohu pravou a vyrvala z jeho trupu kus masa ve tvaru písmena V. Jeho syn, současná manželka a tři dcery stáli plni ohromení a zoufalství nad tím, co zbylo z těla pana Dashwooda, které leželo zfialovělé a odrané skalami na půlnočním písku a krvácelo z četných ran – avšak z nevysvětlitelného důvodu se dosud drželo při životě. Zatímco ho plačící rodina v úžasu sledovala, umírající muž uchopil do zbylé ruky kus naplaveného dřeva a do bahnitého břehu ztěžka vepsal zprávu.“ Takto bravurně popisuje Winters výchozí situaci.
Je to právě dovednost spisovatele v osvojení si romantického stylu vyprávění, do něhož pak vkládá nečekané absurdity, což přináší zábavnost. Tak jako i nečekané vtipné kruťárny ve slovníku postav z předminulého století:
„Jeho choť poněkud váhala vyslovit souhlas s tímto úmyslem. “Zajisté,„ usoudila, “to je lepší než se naráz rozloučit s patnácti stovkami. Pokud však bude paní Dashwoodová žít dalších patnáct let, pak na tom tratíme."
„Patnáct let! Má drahá Fanny! Nebude mě stát ani polovinu! Dokonce i zdatní plavci se zřídkakdy dožívají takového věku a ona má tak slabé boky a kolena! Zahlédl jsem ji při koupeli!“
„Zauvažujte trochu, Johne. Lidé žijí vždycky věčně, když jim vyplácíte rentu, a staré dámy se ve vodě dokážou velmi hbitě pohybovat, když jsou pronásledovány.“
Jane Austenová se možná v hrobě obrací, ale to je asi tak všechno, co může dělat. Ben H. Winters moc respektu k uznávané spisovatelce nechová, ale naštěstí je vtipný a jeho parodie může nepříliš útlocitného čtenáře pobavit. Když si uvědomíme, kolik blbostí je člověk ochoten udělat jen proto, aby se nenudil, je tato varianta z těch lepších. Pokud nám to ovšem vydavatelé nebudou tajit.
Slavná anglická spisovatelka Jane Austenová (1775–1817) napsala řadu románů. Jedním z nich je Rozum a cit.
Sestry Dashwoodovvy – Elinor, Marianna a Margaret – se po otcově smrti musí spolu s matkou odstěhovat z rodinného panství k vzdáleným příbuzným a žít v mnohem skromnějších podmínkách. Nejstarší z nich, rozvážná Elinor, navenek neprojevující city, a prostření, romanticky založená a impulzivní Marianna, prožívají nová přátelství a vztahy. Na vlastní kůži pocítí, že láska často naráží na společenské konvence a předsudky. Musí se nejednou smířit s krutou životní realitou a najít rovnováhu mezi tím, co káže rozum a co srdce.