Recenze: Roztěkané lištičky v roztěkaném filmu

Celovečerní debut slovenské režisérky Miry Fornayové Lištičky je sledovaným i z toho důvodu, že se mu podařilo jako jednomu z mála titulů domácí produkce dostat se do sedmice prestižního výběru Týdne mezinárodní kritiky na filmovém festivalu v Benátkách. Velká očekávání spojená s touto pověstí předcházející samotnou premiéru, ale Lištičky bohužel nenaplňují. Roztěkanost hlavních hrdinek se rozplývá v roztěkanosti samotného filmu, který působí nepochopeně, místy až nepochopitelně.

Alžběta a ti druzí

Tematika občanů obtížně se sžívajících s realitou života v cizí zemi se zdá být zajímavou oblastí i z toho důvodu, že je v ní možno konfrontovat odlišné kulturní principy různých národností. Alespoň o tom se zdají Lištičky zpočátku být. Hlavní hrdinka Bětka, vykořeněná ze své slovenské domoviny, mluví jen anglicky a vůči svým spoluobčanům pociťuje spíše nenávist. Hned, jak téma začneme v úloze diváků rozkrývat, dojde ke změně.

Hlavní, řekněme sociologická, linie se totiž od počátku prolíná s existenciální studií Bětky na téma jejích rodinných a posléze i mileneckých vztahů. V tomto rámci vystupuje na povrch Bětčin nevysvětlitelný odpor ke starší sestře Tině, která působí velmi mile a neustále se jí snaží pomáhat. Hrdinka uniká ze svého dočasného chráněného domova ke svojí punkerské kamarádce, kde je konfrontována s odlišným způsobem undergroundového života místní mládeže. Přes den je zaměstnána jako servírka a večer se poflakuje po nočních podnicích, zatímco divný přítel její kamarádky po ní mlsně pokukuje.

Následně Bětka začíná vztah s černošským kamarádem přítele své sestry, pak se opět vrací do svého původního příbytku, načež opět vyplouvá na povrch její nenávist ke slovenské komunitě, což vede k dalším přesunům a náhodným vztahům.

Celkový dojem z filmového příběhu je velmi chaotický. To nevede bohužel jenom ke střípkovitému způsobu vyprávění, kde se všechno se vším neustále prolíná a znovu opakuje, ale bohužel i k pocitu nepřirozeného jednání a nedůvěryhodnosti jednotlivých postav.

Kamenem úrazu je samotná Bětka v úloze hlavní hrdinky. Zpočátku je nám jasné, že nesouhlasí s průměrnou ubohostí života své komunity na Západě a snaží se z něj vyvázat. Posléze se však do něj vrací, aby provokovala a opět unikala. Její reakce na vzniklé situace ve vztahu k rodině i partnerům působí značně přehnaně až hystericky a postrádají jakoukoliv přirozenou souvislost.

Totéž bohužel platí i o ostatních postavách, jako je starší sestra Tina, nejprve slušná dobrodějka, vzápětí proradná cizoložnice. Její přítel Steve coby Bětčin uzurpátor, zázračně se proměňující v možného budoucího partnera. Romantik Mike zpočátku v úloze romantického milovníka, nečekaně v pozici slabošského kariéristy. Ani jedna z postav nepůsobí jako člověk z masa a kostí, spíše jako teoretické typy bez vlastní vůle k normálnímu jednání.

Mira Fornayová a ti druzí

Zmíněný kaleidoskop témat a postav, přesouvajících se chaoticky mezi sebou, se bohužel nedaří rozplést až do samotného závěru. Motiv lištiček, bloudících městem kolem roztroušených odpadků na ulici je vzhledem k hrdinkám příběhu jasný. Hrdinky-lištičky se také prodírají předivem svých vztahů, ale jejich bloudění je podobně bezcílné. Finální scéna dlouhých bezeslovných pohledů obou sester je proto pouze nepochopitelným vyvrcholením předchozích již nepochopených scén.

Vzniká dojem, jako by režisérka ráda sdělila řadu věcí, ale dosud se jí nepodařilo osobní zážitky utřídit a vtisknout jim souvislý filmový tvar. Asi nejvíce upoutají bezeslovné scény bloudění hrdinky velkým cizím městem. Na její tváři se odráží noční reklamní neóny, zatímco na ni pokřikují místní výrostci z míjejících aut.

Chaos prostupující jednotlivé tematické roviny i konkrétněji vzájemné chování jednotlivých postav přirozeně postihuje i herce. Ti, i kdyby hráli sebelépe, kvůli svým rozpolceným postavám budou působit stále stejně neuvěřitelně, absurdně a místy až směšně.

Tvůrcům rozhodně nelze upřít touhu autenticky vyprávět příběh o obyčejných lidech ve složité existenční i lidské situaci. Nicméně ambice ještě nezaručuje kvalitní výsledek, i když je chvályhodná. Povrchní míchání atraktivních témat života vyvrženců v cizí zemi s řadou vztahových peripetií může zaujmout, ale pod kůži se nám nezareje.

Celkové hodnocení: 30 %premiéra: 17. září; režie a scénář: Mira Fornayová; kamera: Tomáš Sysel; hrají: Réka Derzsiová (SR) - Alžběta, Rita Bancziová (SR) - Tina, Aaron Monaghan (IR) - Steve, Jitka Josková (ČR) - Ducky, Jonathan Byrne (IR) - Travis, Christopher Simpson (UK) - Jeff, Nicholas Pinnock (UK) - Mike.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

UNESCO chce zkontrolovat chrám poškozený boji Thajska a Kambodže

Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (UNESCO) chce vyslat misi, která posoudí škody na starobylém chrámu Preah Vihear způsobené přeshraničním konfliktem mezi Thajskem a Kambodžou. Poslední konflikt mezi oběma zeměmi ukončilo 27. prosince příměří. Obě země si hinduistickou kulturní památku nárokují.
před 1 hhodinou

Při procesu s nacisty byl důkazem i film. Archivy hledali dva američtí bratři

Nový film Norimberk s Russellem Crowem v kinech obrací opět pozornost k norimberskému procesu. Médium filmu souvisí s ostře sledovaným soudem ale i jinak – záběry promítané v soudní síni posloužily tehdy jako důkaz. Část z nich na zpravodajské misi v poválečné Evropě nasbírali bratři z hollywoodské rodiny.
před 4 hhodinami

„Vážený soudruhu prezidente.“ Historik zkoumá příběhy skrz normalizační dopisy Hradu

V průběhu normalizace registrovalo oddělení stížností prezidentovy kanceláře stovky tisíc dopisů. Nejvíc jich bylo doručeno prezidentovi Ludvíku Svobodovi v roce 1969. Dopisy odrážejí běžné problémy společnosti, jako jsou bydlení, sociální zabezpečení, cestování do zahraničí a školství. Ve své knize „Vážený soudruhu prezidente“ nabízí historik Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Tomáš Vilímek desítky příběhů odhalujících jak úsměvné, tak tragické stránky života za normalizace.
před 10 hhodinami

Czech Press Photo vyhrála fotografie horníka z dolu OKD

Nejlepší fotografií 31. ročníku Czech Press Photo byl vyhlášen snímek ze série s názvem „Práce horníků na dole ČSM – Sever (OKD)“ Lukáše Kaboně z Deníku. Uspěl v konkurenci téměř 300 fotografek a fotografů, kteří do soutěže zaslali 5250 fotografií. „Zavírání dolů v České republice představuje uzavření významné etapy průmyslové historie a proměnu vztahu společnosti k životnímu prostředí. Těžba uhlí po desetiletí formovala krajinu i životy lidí, často s negativními dopady přesahujícími hranice Moravskoslezského kraje. Uzavření posledního černouhelného dolu ve Stonavě je symbolickou tečkou za érou hlubinné těžby na Ostravsku. Fotografovi Lukáši Kaboňovi se podařilo tento přelomový okamžik zachytit s věcnou přesností a silnou výpovědní hodnotou,“ uvedla porota. Ceny se letos udělovaly v devíti kategoriích. Oceněné fotografie budou k vidění v Nové budově Národního muzea od 11. května do 30. listopadu 2026.
před 20 hhodinami

Archeologové v Itálii objevili ztracenou Vitruviovu baziliku

Archeologové v Itálii našli pozůstatky více než dva tisíce let staré veřejné budovy, jejíž návrh připisují starověkému římskému architektovi Vitruviovi, známému jako otec architektury. Pozůstatky starověké baziliky našli archeologové v centrálním italském městě Fano severovýchodně od Říma.
včera v 10:28

Zemřel italský módní návrhář Valentino Garavani, bylo mu 93 let

Italský módní návrhář Valentino Garavani a zakladatel značky Valentino zemřel ve věku 93 let, informovala tisková agentura ANSA. Zesnul v pondělí pokojně ve svém římském sídle obklopen blízkými, oznámila v prohlášení Nadace Valentina Garavaniho a Giancarla Giammettiho, který byl Valentinovým dlouhodobým společníkem a obchodním partnerem.
19. 1. 2026Aktualizováno19. 1. 2026

Sluhu dvou pánů v Ústí hraje žena a komentuje současnost

Činoherní studio v Ústí nad Labem sáhlo po osvědčené komediální klasice. Nastudovalo commedii dell’arte Sluhu dvou pánů. Titulní roli vychytralého sluhy Truffaldina ale hraje netradičně žena – Marie Machová.
19. 1. 2026

Jihočeské divadlo je první veřejnou kulturní institucí v Česku

Jihočeské divadlo se jako první scéna v zemi stalo takzvanou veřejnou kulturní institucí. Ta oproti příspěvkové organizaci umožňuje víceleté plánování i financování z více zdrojů. Právě divadla často argumentují tím, že obsluhují diváky celého kraje, proto by se na jejich financování nemělo podílet jen město, v němž sídlí.
19. 1. 2026
Načítání...