Bylo jen otázkou času, kdy francouzská písničkářka Zaz vydá další živé album – nyní je na světě, jmenuje se Sur la Route a jen dokazuje, jak nezařaditelnou a zároveň vynikající umělkyní Zaz je.
Každý, kdo někdy zažil její koncert – u nás vystupovala několikrát –, si jistě vybaví pocit naprosté radosti a uvolnění, který si odnášel domů, a přesně stejné pocity přináší i zpěvaččina novinka.
Jak napovídá titul, Zaz je skutečně „na cestě“, a aniž bychom hledali nějaké konotace s Kerouacovou klasikou, provádí nás svými studiovými alby, hlavně ale náladou, která na všech jejích koncertech panuje. Ostatně, přesvědčit se o tom můžeme i na DVD, jež nabízí záběry z jejího světového turné, a může nás jen potěšit, že zachycují i vystoupení na ostravských Colours v létě 2014.
Jak bylo naznačeno, Zaz je na pódiu zcela uvolněná, nehraje si na nějaké nadbíhání publiku, a pokud promlouvá v domácím jazyce, není to trapné, ale milé a upřímné. A onou rozdováděností je míněn pocit z malé rošťačky, která vnikla na „velké“ pódium a chce se bavit. A také dělat si to po svém, podle vlastních pravidel.
Takže navzdory všem přikázáním showbyznysu, kdy velký hit má zaznít spíše v druhé polovině koncertu či jako vytleskaný přídavek, začíná Zaz své živé album právě písní On ira, jedním z prvních velkých úspěchů své dráhy. Zároveň je okamžitě slyšet, jak výtečnou má Zaz kapelu, muzikanti bez problémů přecházejí z jedné polohy do druhé, a že jich není málo – jazzově swingující Le long de la route, včetně krásných sól, spíše popová Cette journée, baladičtější nebo introvertní Éblouie par la nuit či Si nebo roztančené Comme ci comme ça a majestátní La fée.
Když už je řeč o jazzu, tedy tom francouzském, součástí koncertů je i scénická podoba Zazclubu, kdy v kulisách nějakého pařížského klubu z 50. let autenticky a přesto současně přibližuje tehdejší atmosféru.
Prostě radost
Celý disk je prostoupen radostí, a říká-li Zaz na DVD, že zpěv ji provází celým dnem a svěřuje se, že „i když jsem se o to pokoušela, nedokázala jsem přestat zpívat“, musíme jí to prostě věřit, stejně jako věty o osvobozujícím účinku hudby: „Uvědomila jsem si, že ať jsem unavená, smutná nebo v depresi, a navzdory všem těm negativním věcem, které se stále dějí, tak jakmile jsem vešla na pódium, byla jsem přímo zaplavena radostí.“
Musí to tak být, protože přesně to se přenáší i na posluchače a je jedno, jsou-li ze Santiaga de Chile, Ria de Janeira, Paříže, Montrealu, Mnichova či již zmíněné Ostravy, o níž mimochodem říká: „Vždy se mě ptají na nejbláznivější koncert, který by mě nejvíce poznamenal, a já pokaždé mluvím o Ostravě, kdy jsem cítila neuvěřitelné symbiotické sepětí s publikem, spoustu lásky, a když koncert skončil, následovaly čtvrthodinové ovace.“
Koncert, o němž mluví, byl sice v roce 2012, o dva roky později to nicméně bylo stejné. Zaz ale velice upřímně mluví také o své kapele, o přírodě, ale i o vnitřních nejistotách a neomalených výpadech, kterým musela v počátcích čelit – stále je však bezprostřední a zcela uvěřitelná. Prostě rošťačka…
