Filmová pojetí hororových děl spisovatele Stephena Kinga se v devadesátých letech stala synonymem pro nezdařilou adaptaci. Ačkoli poslední roky přinesly několik povedených a úspěšných produkcí, Řbitov zviřátek připomene, že filmaři si s Kingovými texty většinou vůbec neví rady. Nedostatky by se na něm daly vyučovat.
Recenze: Řbitov zviřátek podle Stephena Kinga křísí kočky i hororová klišé
Román Řbitov zviřátek patří k nejznámějším dílům spisovatele. O jeho popularitě svědčí mimo jiné i pohotovost, s jakou studio Paramount Pictures přistoupilo k jeho zfilmování, a to pouhých pět let po prvním vydání. Adaptace z roku 1989 se dočkala vesměs odmítavých ohlasů, které film odsoudily do společnosti dalších „zkažených kingovek“.
Filmové pokračování Pet Sematary Two z roku 1992 skončilo i z finančního hlediska naprostým fiaskem a jistě přispělo k tomu, že se až dodnes příběhu nikdo další nechopil.
Co dělá King v temnotách?
Podobně jako nejlepší Kingova díla, premisu Řbitova zviřátek a jeho děsuplné téma lze snadno převyprávět několika větami. Čtyřčlenná rodina doktora Louise Creeda se přestěhuje z Bostonu na venkov s vidinou poklidnějšího prostředí k výchově dětí.
Poté, co jejich kocoura Churche srazí nákladní automobil, soused Jud poradí Louisovi zvíře zakopat na ukrytém indiánském pohřebišti. Church se k rodině zanedlouho vrací, přátelskou povahu však u mazlíčka střídá zákeřnost a agresivita. Narušení hranice mezi životem a smrtí možná není tak zhoubné pro kočku domácí, pohřbít na zakletém místě lidskou bytost je ale zapovězené…
King do svého románu zapracoval mnohé stísňující motivy založené na jeho porozumění tomu, co činí lidské vědomí a tělo tak křehkými. Velmi dobře chápe, z čeho strach vyvěrá a jaké podoby může mít v kontextu středostavovského rodinného života.
Více než tři stovky stran knihy se nesou v pozvolném tempu a nerozkládá se na nich žádný složitý děj. Román je především nositelem existenciálních konceptů, které King touží prozkoumat. Sám autor k Řbitovu zviřátek řekl, že ho považuje za jedno ze svých nejstrašidelnějších děl.
Je proto s podivem, že obě filmové adaptace kladou velký důraz na postižení syžetu se všemi maličkostmi. I nový snímek tak lze považovat za zklamání s nízkými cíli. Režisérská dvojice Kevin Kölsch a Dennis Widmyer nevolí cestu progresivních nízkorozpočtových hororů jako Neutečeš (2014) a místo toho přejímá postupy současného mainstreamu, které představují série V zajetí démonů či Annabelle.
Původní předloha se přitom nebojí ostrých hran tabuizovaných témat. Zároveň se King ve svých textech často snaží postihnout ambiciózní myšlenky. Spíše než aby jeho postavy děsily přízraky nebo je trhala na kusy monstra, dlouze hledí do hluboké a neznámé propasti. To se v literárním Řbitově zviřátek „poštěstí“ hlavní figuře Louise Creeda (Jason Clark) i jeho manželce Rachel (Amy Seimetzová).
Jednoduché hororové pasti
Filmové tvůrce ovšem žádná pohlcující temnota nezajímá. Nové pojetí známého příběhu je zcela přípustné a vítané, ovšem jako původní vypravěči režisérská dvojice selhává. Třebaže zůstávají soustředěni pouze na pět postav, všechny se vyznačují přehnaně účelovým jednáním a vyjadřováním, které je jen okatě posouvá od jednoho dějového bodu k druhému.
Seznámení s nimi probíhá kvůli jejich deklaracím mimořádně neobratně, bez šance ztotožnit se s čímkoli jiným než jejich nejobecnějším postojem. Utvořit si k nim jakýkoli emocionální vztah se v důsledku stává nemožným úkonem. Proces krácení mnoha stran románu, které popisují psychologické stavy, dal za vznik scénáři bez výrazu.
Řbitov zviřátek je rovněž horor bez překvapení – s mnohými obávanými „lekačkami“ po vzoru současného mainstreamu. Vesměs všechny lze kvůli průhlednosti vyprávění předpovědět. Mučivě nerafinovaná režie pokazí i děs a tíseň z lesního prostředí. Rodinka přijíždí do filmaři vykonstruované noční můry, v níž každý vánek musí znít zlověstně, každá větev vrhá děsivý stín a měsíc vždy svítí v úplňku. Scény vyznívají jako předhánění se v groteskním lomození.
Ze skutečnosti, že film zůstává v pevném dialogu s předlohou a vývojem známé zápletky, ovšem vznikají jistá pozitiva. Snímek v několika okamžicích vědomě nakládá s předpokladem, že je publikum s Kingovým dílem dobře seznámeno. Uvádí nás do rozpoznatelných pasáží, načež v poslední okamžik překvapivě otáčí, jistě k šoku mnohých diváků.
Tímto způsobem se nejedná jen o dialog s knihou, ale i s první filmovou adaptací. Děj takto doznává v posledním aktu velkých změn, směřuje ovšem jen k novému šokujícímu závěru, jenž z beznadějného finále Kingova románu dělá významově jednoduchou pózu. Jisté knihy by asi filmaři neměli nikdy otevírat.