V říjnu 2011 zadržel americký Národní úřad pro kontrolu obchodu s drogami muže pašujícího 90 kilogramů kokainu. V kontextu protidrogových zátahů to nebylo rekordní množství, kuriózní byla ovšem skutečnost, že řidiči bylo 87 let a zdaleka se pro něj nejednalo o první dodávku. O finančně nečekaně soběstačném staříkovi nyní Clint Eastwood natočil film Pašerák a zahrál si i hlavní roli.
Recenze: Devadesátiletý drogový Pašerák Clinta Eastwooda už nezestárne
Za dnešních poměrů je Eastwoodova filmografie vskutku unikátní. Svým rozpětím připomíná tvorbu studiového režiséra z doby klasického Hollywoodu. Poté, co se Eastwood proslavil rolemi v „Dolarové trilogii“ Sergia Leoneho, realizoval na začátku 70. let svůj režijní debut Zahrajte mi „MISTY“. O těžko uvěřitelných 48 let později vstupuje do kin jeho další dílo – pro autora příznačně sebejistě zrežírované a hloubavé drama.
Zpětně se jeví jako úsměvné, že už v roce 2008 bylo Eastwoodovo Gran Torino mnohými vnímáno jako labutí píseň filmové legendy. Eastwood od té doby přitom režíroval dalších osm snímků, přičemž produkoval a hrál hlavní roli ještě v devátém počinu Zpátky ve hře (2012). Natáčí neobyčejně rychle, s velkým zápalem a až na výjimky bez nároků na filmové ceny.
Jeho filmy jsou nejen obsažnými životopisy a napínavými dramaty, ale spojuje je také nezaměnitelný hodnotový postoj. Svými zápletkami publikum snadno zaujmou – svědčí o tom úctyhodné tržby Amerického snipera (2014) nebo filmu Sully: Zázrak na řece Hudson (2016) – zároveň s nimi Eastwood dokáže zkoumat zákruty vlastních soudů o světě, ve kterém žijeme. Světě, který se pro 88letého režiséra mění příliš rychle.
Pro pár dolarů navíc
Nyní své úvahy Eastwood vede skrze fascinující příběh pašeráka Lea Sharpa. V roce 2014 deník The New York Times vylíčil Sharpův přerod z pěstitele květin k práci pro mexický drogový kartel. Ve filmu vystupuje s tváří Eastwooda pod jménem Earl Stone a již prvními scénami je načrtnut jako muž, jenž se svým workoholismem a životem v ústraní odcizil vlastní rodině. Byznys s prodejem květin mu navíc na sklonku 20. století zruinovaly internetové obchody.
V nepříjemné situaci se rozhodne přijmout nabídku kartelu na převoz ožehavého zboží napříč státy. Stone, respektive Sharp, tím uplatnil své řidičské zkušenosti, k práci mu ale hlavně pomohla vizáž nenápadného penzisty.
Pašerák (2018, režie: Clint Eastwood)
V Eastwoodově vyprávění Stoneovi největší potíže způsobuje nestálost současného světa. Moderním technologiím nerozumí a zásilky doručuje s přestávkami, ze kterých jsou jeho nadřízení nervózní. Nemohou nicméně zpochybnit, že Stoneův tvrdohlavý přístup nikdy nezklamal.
O povaze protagonisty také zpravuje anglický titul filmu. The Mule není jen označení pro pašeráka vezoucího zboží, především jde o mezka – zkrátka pracanta s vlastní hlavou. Ve snímku je jím veterán z korejské války, který zůstává stranou novodobým vymoženostem a při setkání s rasovými či sexuálními menšinami se vyjadřuje přinejmenším nepatřičně. Je více než zřetelné, že Eastwood do protagonisty projektuje vlastní nejistoty, ale i povahové rysy a postoje, které považuje za ctnostné.
Jak ukázaly kritické reakce na Amerického snipera, tento Eastwoodův nezastřený hodnotový rámec dokáže vzbudit vášnivé reakce. Jeho starosvětský politický konzervatismus, jenž našel vrchol v patosem zmítaném filmu Paříž 15:17 (2018), představuje okrajovou frakci současného Hollywoodu. Režisér se ve svých posledních snímcích nebojí věcí, které se i současný mainstream snaží zavrhnout – například dělení postav na dobré a zlé, slabé a silné, nebo také snadných a srozumitelných životních pravd.
Rozloučení bez pompy?
Režisér se ale v Pašerákovi neuchyluje k žádnému přehnanému moralizování. Hlavní zásluhu na tom, že Eastwoodovy figury nepřipomínají otravné mudrlanty, má fakt, že si jsou vědomi vlastní malosti. Jsou muži z lidu, kteří jen mají potřebu sdělit ostatním, jak se životem probojovali. Sami poznávají, že nejde o jedinou možnou cestu, oni ji ale plně přijali. Stejně jako Walt Kowalski z Gran Torina, Stone je postupně sužován pochybnostmi a k ostatním nachází větší pokoru. Pro dobro svých filmů Eastwood své názory nahlíží i v kontextu hlasů, s kterými si úplně nerozumí.
Eastwoodovy filmy ale „nedělá“ jen uchopení témat, ale také zarputile přesná režie. V Pašerákovi se každá scéna ukazuje pečlivě připravená a přitom nerušivě plní svou funkci ve vyprávění. Navození komplikovaných emocí zcela přirozeně pomáhá úsporný styl v tradici hollywoodského realismu. Například ve scéně setkání Stonea s dálniční hlídkou je napětí hmatatelné, třebaže je pasáž prosta jakýchkoli přehnaných gest, ať už herecky, nebo filmařsky.
Další režisérův projekt zatím nebyl oznámen. Pokud by měl být Pašerák poslední položkou v jeho filmografii, mělo by to vzhledem k vyvrcholení příběhu jistě svůj symbolický význam. Při vzpomínce na předčasný humbuk kolem Gran Torina se ale chce nad Eastwoodovým věkem jen pousmát a doufat v další brzké shledání.