Jsou dvě a čekají „tady“ na dítě. Dítě, které by dalo jejich existenci smysl. Jenže může se objevit? Protože touha nezmizet ze života beze stopy a zanechat něco, co zůstane navždy, je společná všem. A tak postavy hry Pár vzkazů veškerenstvu bloudí po jevišti pražského divadelního Studia Hrdinů a hledají.
Tak trochu ztracené ve vzduchoprázdnu velkého jeviště, na kterém se válí několik barevných trámů, stojí dvě postavy. Představuje to snad základ nového života? Dům, který se dá z trámů postavit? Nebo je hlavní to dítě, na které ty dvě chtějí čekat, protože právě to vdechuje smysl do jejich života? Chápete to všichni? – vysílají s neodbytnou naléhavostí k divákům.
Úplně stejně jako další postavy, které přicházejí na jeviště jakoby náhodou, „nasedají“ do rozehraného děje a hledají si v něm své vlastní místo. Někdo v něm jen zmateně bloudí, jiný prosazuje své zájmy. Jedno ale mají společné: všichni něco chtějí. Ale co?
Režisérský tandem Jana Horáka a Michala Pěchoučka zaujala právě abstraktní forma, nadějovost a existenciální rozměr hry německého dramatika Wolframa Lotze, když hledali vhodný text k inscenování v domovském Studiu Hrdinů. Upravená verze hry je tak textem, který odkazuje a navazuje na absurdní dramatiku s patrnými beckettovskými liniemi, jež však zároveň autor s určitou ironií bortí a pohrává si s postmodernou 90. let.
Nakonec tak i přes nesourodý zmatek - kdy sotva začne jeden příběh a už do něho vstupuje jiný a jen těžko se v něm hledají byť i střípky spojitosti, které by to všechno slepily dohromady - tato na první pohled „nehratelná, neuchopitelná a zdánlivě nepochopitelná hra“ dospěje do jednoznačného odkazu.
Že ty okamžiky, které tady těkají, ty střípky událostí povědomých většině lidí, kteří se bezcílně potulují jevištěm a vrství do „fronty“ jednu událost za druhou, jsou vlastně voláním po pochopení vlastní existence. Té, kterou každá z postav spatřuje v něčem jiném, ale která je pro ně tou zásadní.
K celkovému dobrému dojmu můžeme připočíst i velmi dobře zvládnutou scénu, jež si pohrává s velkorysým prostorem místy až nečekaně důrazně. Třeba když lítají vzduchem pneumatiky, které se mnohdy zarazí až o nohy diváků a to za zvuků hystericky ječící postavy obhajující vlastní existenci.
Zajímavě působí i to, že herecké výkony jsou velmi vyvážené, nikdo nemá „navrch“, protože každá postava má svůj vlastní prostor, kdy se může projevit. A to se také děje.
Kdo stojí o tento nevšední zážitek, může si ho dopřát při repríze hry 3. října, na kterou má divadlo v plánu pozvat do Prahy i samotného autora hry Wolframa Lotze.
Wolfram Lotz (*1981) vystudoval literární vědu a umění na univerzitě v Kostnici, od roku 2007 studoval na Německém literárním institutu v Lipsku. Je spoluzakladatelem a vydavatelem literárního časopisu Minima a od roku 2010 redaktorem literárního časopisu EDIT. Lotz dosud napsal několik filmových scénářů, esejů, povídek a básní. Pravidelně přispívá do internetových blogů a je autorem rozhlasové hry In Ewigkeit Ameisen.
