Praha -Tomáš Magnusek se množstvím svých zájmů a profesí blíží Ferdovi Mravencovi a svým založením Donu Quijotovi. Sotva pětadvacetiletý spisovatel, historik, scenárista, „herec“ a producent obrátil naruby vlastní kapsy, aby zaplatil film, v němž by se sešli nejstarší čeští herci. V době, kdy masy do kin zaručeně přitáhnou především různí „boarďáci“, čarodějové a motorové pily, vyžaduje takový počin pořádnou dávku nadšeného bláznovství. A na snímku Pamětnice je vidět, že to jediné Magnuskovi při natáčení nechybělo.
Recenze: Pamětnice - home video s láskou našim seniorům
Magnusek si vzal zjevně příliš velké sousto a celý film ve všech profesích, kterými se na něm podílel, od námětu po herectví, statečně prokuckal. Až po závěrečnou scénu se Zitou Kabátovou a Stanislavem Zindulkou, po níž Pamětnice skončí doslova, jako když utne. Kdyby Magnusek stejným způsobem zastavil auto, nejspíš by mu od brzdění chytly pneumatiky.
Průměrný věk herců v Pamětnici je prý 80,1 let a Magnuskovi se podařilo filmem vytvořit jakousi videokartotéku nejstarších českých herců k roku 2009. Divák se s nimi seznamuje postupně (po desátém zřejmě také přestanete počítat), s každým vždy podle stejného mustru – nejprve se dozví, za jakých okolností si kdo přečetl pozvánku na třídní sraz, a pak sleduje, jak se na setkání se spolužáky po šedesáti letech vydává.
Organizátory akce jsou Stanislav Zindulka a Květa Fialová, jejichž největší starostí je, aby k účasti přesvědčili také Libuši Švormovou alias Milušku. Míla „byla vždycky taková jiskra, sluníčko třídy“, ale už léta se svých spolužáků straní. Tvrdí, že k tomu má důvod, všem ho ale chce prozradit až na srazu a za rámeček si ho prý rozhodně nedají.
Magnusek do scénáře zamíchal všechno, co by rád světu sdělil. Nechybí (spíš nepovedeně) komické střety mládí versus stáří (babička Švormová se snaží převychovat svého vnuka Magnuska), sociální otázky (chudý penzista Pavel Vondruška, na kterého si troufnou i děti), rasismus (zatímco si Rom Jan Pohan a vysloužilý skin Zdeněk Srstka, oba na kolečkovém křesle, padají do náruče, jejich synové se perou), politika (potíže Miluščiny rodiny na počátku 50. let) a zastesknutí po starých dobrých časech (Pepíček Zíma coby překvapení večera).
Netřeba asi dodávat, že Magnuskovi se široký scenáristický záběr nepodařilo i přes zjevnou snahu příliš ukočírovat. Poslední ránu Pamětnici zasazují herci neherci ve vedlejších rolích, jejichž výkony jsou bez přehánění dost často natolik strašlivé, že člověk zapochybuje, jestli nejde o skrytou kameru (extra lahůdkou je třeba scénka v obchodě).
Divák na dvě poloviny
Diváka, zvláště má-li ještě prarodiče, sledování Pamětnice půlí. Jedna jeho polovina nepřestává žasnout nad amatérskou filmařinou, která bez nadsázky nemá daleko k domácímu videu. Druhá polovina je Magnuskovi, tomu hodnému hochovi, za jeho neohrabané, ale milé gesto vůči staré herecké gardě ochotná mnohé chyby odpustit (pokud ji nikdo nebude nutit dívat se dvakrát).
Jsem spíše pro neobjektivní naslouchání druhému hlasu. Pamětnice je sice kukaččí mládě mezi mnohem lepšími filmy, které si zaslouží divákovu shovívavou laskavost, ale zas na rozdíl od jiných slátanin není vypočítavá a její poselství je pořád víc roztomilé než trapné. Snaha sice mnohdy nestačí, ale v tomhle případě by se mohla aspoň trochu počítat.
Pamětnice – poetická komedie; v kinech: od 5. listopadu; režie: Vlado Štancel; scénář: Tomáš Magnusek; kamera: Radek Volf, hrají: Libuše Švormová, Tomáš Magnusek, Dalibor Gondík, Vladimír Brabec, Jan Cimický, Zita Kabátová, Pavel Zedníček, Josef Zíma, Libuše Havelková, Antonie Hegerlíková, Květa Fialová, Stanislav Fišer, Josef Somr, Stanislav Zindulka, Lubomír Lipský ad.
GALERIE
Režisér Vlado Štancel při natáčení filmu Pamětnice