Monumentální memoárový román česko-německého spisovatele žijícího v Bavorsku Oty Filipa (nar. 1930) začíná v roce 1952 a končí zatměním slunce 11. srpna 1999. Řada zmínek a odkazů ovšem vede až do současnosti. Ústředním motivem je tragická epizoda z roku 1952, kdy autor sloužil u jednotek PTP, známých "černých baronů".
Šest kamarádů se tehdy dohodlo, že utečou na Západ. Autor se s plánem svěřil svému strýci Františku Mikolajczykovi, a ten ho udal, což znamenalo odsouzení do kriminálu. Strýc byl přesvědčený komunista, nějakou dobu byl zetěm známého komunistického poslance a pohlavára Gustava Klimenta, ale synovce neudal kvůli svému komunistickému přesvědčení, nýbrž proto, že se bál, že synovec je provokatér, kterého na něj strana nasadila, a chtěl udáním zachránit sám sebe.
Po téměř padesáti letech, v roce 1998, bavorská televize odvysílala o tomto dávném hříchu Oty Filipa, který se mezitím v Německu stal známým spisovatelem, dokument - a den nato spáchal spisovatelův syn, matematik Pavel Filip, sebevraždu. Tento temný příběh charakterizuje dobu, ale jeho temnota je možná ještě zvýrazněna vykořeněným sudetoněmeckým prostředím, z něhož autorova rodina pochází.
Příslušníci STB (případně různí komunističtí kádrováci a politruci) pronásledovali Otu Filipa pořád, ať už pracoval jako novinář, nakladatelský redaktor nebo dělník (tak to totiž bylo vždy, po nějakém průšvihu byl vyhozen a přeřazen na manuální práci) - v chmelařských Podbořanech, v Slavičíně na Moravě a nejdéle v Ostravě. Oním pronásledováním nemíním jen výslechy, přepady v kavárnách a na ulici, ale třeba taky roční vězení. Nakonec v roce 1974 přiměli k vystěhování do Bavorska.
Osmý čili nedokončený životopis samozřejmě většina čtenářů bude číst politicky". Tady je možná nejzajímavější pohled odjinud, tedy nikoli z Prahy, ale z přece jen okrajové Ostravy, ať už na události pražského jara nebo na následnou normalizaci. Kniha může být ale vnímána i jinak, je v ní spousta příběhů, lidských osudů ze všech možných konců světa, letmých i důležitých setkání.
Mě nejvíce zaujal život v Německu, práce a lidé ve Svobodné Evropě, svět nakladatelství S. Fischer, kde Ota Filip působil jako lektor pro slovanské literatury, sousedské a přátelské vztahy v Mnichově. Celým rozsáhlým memoárovým románem prochází autorova literární tvorba, i tyto příběhy ztělesňují dobové paradoxy. Nejvíc na mě zapůsobila scéna, kdy autor jeden den má ještě směnu jako dělník ve Slavičíně - a druhý den odjíždí s výjezdní doložkou na Frankfurtský knižní veletrh a diskutuje s německými, v té době výrazně levicovými, intelektuály o socialismu. Vlastně spíš v údivu zírá než diskutuje.
Kniha Oty Filipa osmý čili nedokončený životopis je napsaná velmi čtivě a poutavě, a přes její opravdu nebývalý rozsah jsem ji přečetla skoro jedním dechem.
Nakladatelství Host, Brno 2007, 776 stran
