Bilanční kompilace Vertikal & Horizont, jíž se vydavatelství Blue Lizard Records ohlíží za dvaceti lety činnosti, nabízí nejen výtečné, leckdy již nesehnatelné nahrávky, ale zároveň přibližuje scénu stojící neprávem stranou většího zájmu. Za vydavatelstvím „modré ještěrky“ stojí jediný člověk, hudebník Michal Kořán, vedle jeho nahrávek ale album představuje další výrazné umělecké osobnosti. S Kořánem se současně pojí i jiné dva nedávno vydané a pozoruhodné tituly.
Recenze: Ohlédnutí modré ještěrky aneb Skryté proudy české hudby
Jejich dílo stojí stranou pozornosti hudebních médií i většiny posluchačů, i když předem nutno dodat, že v hudbě prezentované na albech Blue Lizard Records vědomě absentují jakékoli žebříčkové mainstreamové aspirace, zkrátka není podbízivá. Což neznamená, že by se jednalo o jakési umění pro umění, to ani náhodou – jen si prostě delší, hypnoticky se rozvíjející zvukové plochy asi těžko budete prozpěvovat ve sprše.
Za „modrou ještěrkou“ stojí Michal Kořán, hráč na klávesy, kytary a různé elektronické nástroje, osobnost dostatečně známá z okruhu ambientní a improvizované hudby, člen řady takto zaměřených souborů. Pochopitelně tedy na výběru najdeme jeho vlastní nahrávky, a to jak pod jeho jménem, tak pod projektem Kora et le Mechanix či v různých jiných seskupeních.
Vedle „kořánovských“ nahrávek ale slyšíme i nahrávky dalších výrazných hudebních osobností, jako třeba kytaristy Pavla Richtera, veterána české alternativní scény, Marka Šebelky či souboru Orloj snivců. Všechny pak spojuje, velice obecně řečeno, zájem o zvuk jako takový, o jeho kvality a působení, jeho rozprostření se v okolním prostředí. A jedno je nutné zdůraznit: nejedná se, a to v žádném případě, o nějakou verzi tak zprofanovaného žánru new age!
Blue Lizard: Vertikal CD1
Již první skladba výběru, Ranní píseň, již živě nahráli Richter s Kořánem, může sloužit jako jakési motto celé kompilace – dlouhé zvukové plochy se vzájemně prolínají, prostupují, punktované rozkládanými akordy kláves či znělými motivy kytary, celkově pak posluchače vtahují do světa „jiné“ hudby. Hudby, jež jakoby se nikam nevyvíjela, nepostupovala, „jen“ existovala. Ale pozor, je zde ono „jakoby“.
Podobně jako třeba v nahrávce Píseň Kořánova bratra Jaroslava, hrajícího na šumavskou citeru, a kytaristy Benedikta – opět se můžeme nořit do přediva tónů, jež se odkudsi vynoří, zazní, a opět se ztrácí. A napadají v souvislosti s touho nahrávku spřízněné skladby písničkáře Oldy Janoty… Ve skladbě Žlutý Nikl pak zazní vedle zvukových ploch Michala Kořána i „hlasová performance“ výtvarníka a svérázného hudebníka Petra Nikla.
Michal Kořán velice zajímavou kompilaci svého vydavatelství rozdělil na dvě části, první, Vertikal, je k mání jako CD, druhá, Horizont, je ke stažení na stránce Bluelizard.bandcamp. Oba díly lze vnímat i jako pozvánku k další produkci Blue Lizard.
Zapomenutý orchestr země snivců
Se jménem Michala Kořána se pojí i další dva nedávno vydané tituly. Prvním je album se střízlivým názvem 25 let, které nabízí záznam jubilejního koncertu souboru Zapomenutý orchestr země snivců – ten patří k těm, o nichž se sice ví, pochvalně píše, nahrávky ovšem neexistují. Až tedy nyní, po pětadvaceti letech, debut. Těžko říct, co za absencí nahrávek opravdu zajímavého, ničím nevázaného kolektivu hledat, zdali nezájem vydavatelů či spíše soustředění se na provozování hudby, vzpouzející se nějaké soustředěné studiové práci. Ať už je to jak chce, je to škoda.
Zapomenutý orchestr země snivců / 25 let
Jak totiž ukazuje koncertní album, i hudbu zcela improvizovanou lze na něj přenést bez ztráty napětí, kontextu i posluchačské atraktivnosti. Ostatně, v zahraničí bychom pro to nalezli mnoho potvrzujících příkladů, a to ve všech hudebních žánrech. A jak čteme přímo na albu, „hudba orchestru je měnící se počasí. Záleží na obsazení, zvuku a náladě hráčů. Je to výlet májovým počasím na louce, v lese, ulicích, domovech, nádražích, kdekoli… Orchestr se zapomněl.“
Album samotné je rozděleno do pětadvaceti částí (za každý rok jedna?), jež ovšem do sebe zapadají skutečně bezešvě, a je jedno, zdali bylo v záznamu nějak stříháno. Spíše ale ne, což samozřejmě slouží ještě více souboru ke cti. A přestože na malém pódiu klubu Kaštan stálo celkem jednadvacet hudebníků (škoda, že ne pětadvacet), všichni nacházejí společnou hudební řeč. Přesněji, společné vyjádření, protože jak píší sami hudebníci: „Zapomenutý orchestr země snivců je experiment. Jde o hudební fórum, v němž každý improvizuje to své tak, aby co nejméně rušil druhého, nejlépe, aby se našla společná řeč a duch.“
Jak těžké je uvést tato slova do praxe, ví nejlépe každý, kdo se kdy o skupinovou hudební improvizaci pokusil, snadno totiž může dojít k beztvarosti, skutečnému zmatení, či překřikování jednoho druhým.
Nic z toho ovšem na nahrávce neslyšíme, klidné, až meditativní pasáže s modifikovanými ženskými hlasy, ani ne tak zpívajícími, jako spíše znícími, se plynule přelévají do extatičtější polohy, přidávají se další nástroje, odmlčují se – vše ale s jediným cílem: již zmíněné společné řeči. A to řeči takové, jež zní skutečně libě. Vstřícně. A pro ty, jež chtějí zažít koncert úplný, existuje záznam, obohacený vizuální složkou – Zapomenutý orchestr země snivců totiž často pracuje i s obrazovou či filmovou projekcí.
Hudba v otevřené krajině
V souvislosti s tímto albem nelze nezmínit další desku, Soundscapes Eternity, Landscape Anthropology and Evening Gods of Railroad Crossing, pod níž je podepsáno duo Kora et le Mechanix, tvořené Filipem Homolou a Michalem Kořánem. Právě ten patří, spolu s bratrem Jaroslavem a Markem Šebelkou, k zakladatelům Zapomenutého orchestru země snivců.
Kora et le Mechanix / Soundscapes Eternity, Landscape Anthropology and Evening Gods of Railroad Crossings
Album přináší – ve třech rozsáhlých celcích, jejichž názvy tvoří titul alba – terénní nahrávky pořízené v roce 1988 v otevřené krajině. Hudebníci je doplnili studiovými i terénními nahrávkami z letošního léta. A opět slyšíme hudbu – ano, hudbou přeci může být i zpěv ptáků a další autentické zvuky – jež plyne jaksi samovolně, proměňuje se, obklopuje nás. Přesně jako ony zvuky přírody a nakonec vlastně všechny zvuky.
V souvislosti se všemi Kořánovými nahrávkami, které charakterizuje neustálé hledání, je třeba zdůraznit jedno: nejde o nějaké zprofanované hledání za každou cenu, ono hledání pro hledání, pro uspokojování ega. Naopak, za všemi Kořánovými projekty (například Orloj snivců, tvořený bratry Kořánovými, či deskami vydávanými pod jeho jménem, viz kompilace Blue Lizard Records) cítíme jasnou pokoru – před zvukem, před tím, co vytváří, a samozřejmě i před posluchačem samotným.