Intimní itinerář pro ty, co uvízli na mrtvém bodě a splývají s nenaplněnou prázdnotou, která je jejich jediným společníkem v kokpitu černého Ferrari i prestižním apartmá slavného hollywoodského hotelu Chateau Marmont. Herec Johnny Marco, který je v tomhle hotelu pro celebrity momentálně doma, by o tom mohl vyprávět. Byla by to ale krátká story, protože vlastně ani není moc o čem. Jeho reálný život je jako vyprázdněná slupka pohozená na luxusním koberci, pobryndaném drahou skotskou, propáleném típnutými vajgly a navlhlém potem profesionálních ťápot, které se snaživě vlní u tyče. Jeho základním pocitem je nuda a únavná deprese, kterou zahání chlastem, hulením, prášky a holkami, které si čas od času bere do postele, aby nezíral jen do stropu a nehnípal v ní sám. Jeho základním existenciálním rozměrem je odcizení – a jeho jedinou šancí (jestliže to včas rozpozná) je jedenáctiletá dcera Cleo, již u něj jeho bývalka, kterou už dávno odvál čas, občas odkládá.
Přišla těsně po tom, kdy z jeho pokoje vypadly holky z Playboye i se svojí skládací tyčí (což není metafora, ale castingově doložitelný fakt). Poprvé mu to začalo docházet, když ji pak po téhle obehrané a vlastně asexuální „déjà vu“ pakárně, u níž občas i trapně usínal, doprovodil na zimní stadion. Někdy v téhle křehké a snadno přehlédnutelné chvíli, kdy sledoval její dětsky dospělé krasobruslařské kreace, podmalované hitem Gwen Stefani Cool, se luxusní dekadencí umlácenému Johnnymu hlavou mihla převratná myšlenka, že:
Žít se dá i jinak!
Prodychtit se s filmovým příběhem na Sunset Boulevard a ukotvit ho mezi celebrity je (když to kardinálně nezvoráte) téměř sázka na tutovku. Snímky z tohoto exkluzivního prostředí jsou žádané a širokým okruhem voyeurstvím postižených diváků oblíbené a vyhledávané (čímž vskutku primárně nemyslím odpad typu Burani v Hollywoodu,ale třeba Zpívání v dešti nebo Zrodila se hvězda z roku 1954). To by ovšem do režijního křesla nesměla usednout svébytná režisérka Sofia Coppola, jejíž narativní styl se od téhle klasiky i tátova Kmotra liší opravdu zásadně.
Komorní road movie…
…. lidské pocity Odnikud někam komponuje v minimalistické formě, která rezignuje na košatý příběh a v (pře)dlouhých záběrech s minimem dialogů a více než úspornou akcí vás nutí sdílet vyprázdněnost i osamělost svých postav. Ostatně s odstupem času se vám, navzdory úspornému hereckému projevu, zřejmě vybaví jen ústřední dvojice otce a dcery, kteří ve chvíli kdy k sobě našli cestu, nesměřují k triviálnímu happy endu. A s vědomím, že vaši první signální soustavu možná naštvou, vás vedou k sofistikovanější variantě open endu, který vám dává šanci dopovědět jejich (v zásadě banální) story za sebe a po svém. Tohle Sofia Coppolao umí, stejně jako vybrat si typově přesné představitele hlavních rolí, v nichž akční béčkař Stephen Dorff (u kterého dlouho nebudete mít důvod, abyste ho měli rádi) konečně dostal šanci předvést, co umí, a musí se hodně snažit, aby ho nepřeválcoval intuitivně přesný výkon Elly Fanningové, které lze věřit každý dětský pohled.
Ve svém režijním pojetí Sofia hodně přiškrtila plyn, a jakkoli se tu prohání Ferrari, nenutí vás za ním sprintovat, neboť chce, abyste tuhle jízdu především prožívali. Kdo ustojí její první tři extrémně dlouhé záběry – úvodní nekonečné kroužení černého Ferrari, dlouhou nudu s dvěma děvčaty na tyči a následné prázdné zírání Johnnyho v koupelně – a pochopí, že zřejmě nebudou poslední, má vyhráno. Neboť takto připraveného pak nemůže překvapit, že za nějakou dobu bude v jednom záběru sledovat, jak Johnny pohodově vykouří celou cigaretu nebo při tvorbě odlitku své tváře dřepí pomatlaný sádrou na židli, dokud v reálném čase sádrová krusta neztvrdne (což je pohled, který po chvíli působí jako fyzické týrání diváka).
Odnikud někam má charakter nemainstreamového, nezávislého, artového a festivalového filmu, což podporuje i fakt, že si z loňského Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách odnesl Zlatého lva pro nejlepší film. Je to snímek, který nebude konvenovat všem, opus, jenž vyžaduje vstřícnost, pochopení a souznění pro styl, jakým je vyprávěn, což se za peníze, které dneska dáte za lístek do kina, nemůže chtít od každého. Na rozdíl od tematicky příbuzného Papírového měsíce se tu totiž nenabízí příběh (za který si rádi připlatíte), ale spoluprožívání (ke kterému musíte sami svým dílem přispět). Jestliže se vám to podaří, budiž vám odměnou, že v posledním záběru pochopíte, proč se film jmenuje Odnikud někam, a nikoli Odněkud kamkoli.
ODNIKUD NĚKAM / SOMEWHERE.USA 2009, 98 min., české titulky. Režie a scénář: Sofia Coppola. Kamera: Harris Savides. Hudba: Phoenix. Hrají: Stephen Dorff (Johnny Marco), Elle Fanningová (Cleo), Chris Pontius (Sammy), Kristina a Karissa Shannonovi (Bambi a Cindy, dívky na tyči). V kinech od 14. dubna 2011.
- Elle Fanning ve filmu Odnikud někam zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2476/247564.jpg
- Odnikud někam zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2476/247563.jpg
- Odnikud někam zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2476/247562.jpg
- Odnikud někam zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2476/247560.jpg
- Odnikud někam zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2476/247566.jpg
