Nick Cave na svém novém dvojalbu Ghosteen dál prozkoumává, kam až lze jít jak v komponování, tak interpretaci. Zdánlivě poklidné, až minimalistické album nabízí paradoxně mnoho emocí. A poctivých emocí.
Recenze: Nick Cave se v říši duchů neztratil, ale našel
Mohli bychom samozřejmě s vědoucím úsměvem zmiňovat, že už je zkrátka Cave skoro penzista, a to už se (to) tak nehuláká jako zamlada, že. Anebo lze pronášet moudra o tom, že skládat písně ambientnějšího rázu je samozřejmě snazší, prostě se jenom zapne notebook, ekvalizér a kdovíco ještě a deska je doma. To je pochopitelně hloupost, v případě Nicka Cavea zvláště.
Novinkou Ghosteen dovršuje volnou trilogii alb Push the Sky Away (2013) a Skeleton Tree (2016), a vlastně i hudby k filmu Wind River (2017). Na všech těchto albech se autorsky podílel vedle Cavea i houslista a hráč na všemožné syntezátory Warren Ellis, zvukový kouzelník a také velice rtuťovitý koncertní element. Jednotlivé nahrávky se stále více posouvaly od zažité představy o písni à la Nick Cave, tedy buďto razantní záležitosti bouřící vášněmi, či naopak srdceryvné balady – vše samozřejmě v rockovém hávu.
Cave se této škatulce začal vzdalovat již dříve, výrazně se ovšem tento posun poprvé projevil právě na zmíněné trilogii. Sympatická cesta obou komponistů dosáhla zatím vrcholu na albu Ghosteen. Název je neologismem, nejde však o spojení slov „ghost“ + „teen“, ale použití irského sufixu „ín“ a lze jej přeložit jako Menší duch.
Jak již bylo naznačeno, celá deska je laděna do ambientnějšího, zvukově poklidného tónu. Vedle Caveova hlasu slyšíme velice decentní, v mixu silně stažené bicí s basou, převládají různé syntezátory a elektronika, zaznamenat lze také smyčce, ty jsou ovšem snímány tak, že se spíše podobají dalším elektronickým zvukům. Cave tak získal zvukově bohatší základy, v kontrastu s nimi pak ještě více vyniká jeho – též uměřená, pro pamětníky nezvyklá – pěvecká stylizace, někdy se až blížící sprechgesangu. Ostatně jedna skladba, Fireflies, je přímo mluvená.
Snad všichni recenzenti zmiňovali v souvislosti s novinkou tragickou smrt Caveova patnáctiletého syna v roce 2015 – vědomě se ale těmto konotacím vyhýbám. Byť by si o to text závěrečné, téměř čtvrthodinové písně Hollywood přímo říkal: „Každý někoho ztrácí / Každý někoho ztrácí / Najít mír v duši, mír v duši, to je dlouhá cesta / Najít mír v duši, mír v duši, to je dlouhá cesta / A já teď jenom čekám, až přijde můj čas / Já teď jenom čekám, až ten mír ke mně přijde / Až mír přijde.“
Nechť se to nejen Nicku Caveovi, ale i nám všem – někdy – podaří. Ghosteen je k tomu ovšem více než dobrým vykročením.
