Jisté filmové série odmítají hollywoodští giganti pohřbít. Muži v černém se tak dvaadvacet let po premiéře prvního snímku znovu rozrůstají. Ačkoli díl s podtitulem Globální hrozba představuje nové hrdiny a s nimi i nové příběhy, provází ho tolik pochybení a nevysvětlených otázek, že takřka mizí v černé díře vlastní zbytečnosti.
Recenze: Muži v černém čelí Globální hrozbě a tvůrčímu lajdáctví
Záchrana planety Země dvojicí agentů „J“ (Will Smith) a „K“ (Tommy Lee Jones) před „šmejdem z vesmíru“ utržila v roce 1997 peníze, které se při započtení inflace směle poměřují s nejúspěšnějšími aktuálními blockbustery.
Potenciál stát se nejlukrativnější komediální sérií zbrzdilo finančně méně úspěšné, kritiky zavrhnuté a konflikty na place stíhané pokračování. S následným vzkříšením značky v roce 2012 se podobné zklamání nedostavilo. Ačkoli trojka tržbami i ohlasy nezopakovala úspěch prvního filmu, premisa tajných agentů, kteří brání Zemi před galaktickými hrozbami, mnohé diváky evidentně stále oslovovala.
Nová krev pro boj s vetřelci
Udržovat známou formuli v povědomí ovšem nestačí, všechny filmové série musí procházet aktualizacemi a obměnami. Čtvrtí Muži v černém tak představují agenta „H“ a agentku „M“ v hereckém ztvárnění Chrise Hemswortha a Tessy Thompsonové. Duo se již setkalo ve filmech společnosti Marvel Thor: Ragnarok (2017) a Avengers: Endgame (2019).
Snahu přitáhnout k sérii mladší publikum nicméně komplikuje nezanedbatelná skutečnost, že film samotný působí zcela bezradně, ať už v kontextu předchozích dílů, žánrové polohy, nebo budování soudržného světa.
Globální hrozba obzvláště bolí při zohlednění klíčových atributů původní trilogie. Poetiku Mužů v černém lze stručně charakterizovat ve třech bodech. Vyznačovala se dynamikou mezi ústřední dvojicí, silně ironickým tónem a fascinací filmovým světem, který vycházel z vědeckofantastických vizí šedesátých let minulého století. Je s podivem, jak povrchně a lehkovážně nový příspěvek k tomuto odkazu přistoupil.
Mezi „buddies“ to neklape
Již první díl byl založen na premise takzvaných buddy movies. Hrdiny těchto snímků je nesourodá dvojice, jež je pod tíhou okolností nucená spolupracovat, nejčastěji na kriminálním případu. Tehdy svěží hvězda Will Smith a Tommy Lee Jones jakožto Oscarem ověnčený herecký veterán dali v Mužích v černém vzniknout výtečně se doplňujícímu tandemu. Nezkušený agent se musel potýkat se sošností staršího partnera a ten musel naopak krotit nováčkovo neurvalé chování.
V Globální hrozbě je vztah ústřední dvojice podivně převrácen. „Srdcem“ a zbrklostí je obdařen mentor, zkušenější agent H, zato „mozkem“ a taktem novicka M. V důsledku se okamžitě ukazují komplikace – dynamika vztahu je mnohem méně čitelná a mezi dvojicí není žádné napětí na bázi vztahu původních agentů J a K. Nikdo tak nemá výrazně navrch.
Postava Thompsonové je z nedávné průpravy více znalá mimozemských kultur a technologií, s futuristickými vozidly a zbraněmi ale očividně lépe zachází Hemsworthův hrdina. A ačkoli je on údajně nejlepším agentem ústředí, z mnoha potíží ho dostane jen zbrklá pomoc nové partnerky, která má být přitom hlasem rozumu. Role zkrátka nejsou rozděleny – povahové vlastnosti a dovednosti postav zůstávají nejasné.
Globální hrozba tak postrádá scény typické pro „parťácké“ filmy, v kterých karty k řešení nějakého problému drží pouze jeden z dua. H a M si často vlastně nemají co říct nebo předat. Ze strany tvůrců jde o nepochopení samotné podstaty původní trilogie.
Jelikož se bez čitelné charakterizace dvojice nemůže špičkovat způsobem Smithe a Jonese, dialogové výměny jsou především založeny na komentování paradoxních situací, do kterých se hrdinové dostávají. Toto bezbřehé deklamování málokdy spěje ke komické pointě. Hemsworth ve svých nejhorších scénách přímo upomíná na svůj pitvořivý výkon z remaku Krotitelů duchů (2016).
Vtipy jen v subatomární podobě
Neméně překvapivá je i neschopnost či snad neochota tvůrců navázat na vybudovaný fikční svět jinak než na povrchní rovině. Opět se setkáváme s rozpoznatelně odměřenými interiéry ústředí, přisprostlou partičkou Červů či s velící agentkou O (Emma Thompsonová).
Globální hrozba ale postrádá absurdní ladění původní trilogie, jež se vysmívalo stylizaci šedesátkových amerických sci-fi. Nový film s touto skutečností nenakládá humorně, nezakrytě ulpívá na atrakcích (například mimozemských druzích, technologiích a exotickém prostředí) a poprvé v dějinách série se snaží představit zápornou entitu beze stop ironie.
Pochybnými tvůrčími kroky tak vznikl zcela zaměnitelný blockbuster, který nelze ani označit za komedii, přinejlepším ho lze mít za odlehčený sci-fi film s prvoplánově komickými momenty. Už pouze tím, že není schopný vybudovat poutavý svět, míří hned po vyklizení z kinosálů do zapomnění.
