Jean-Paul Belmondo je fenomenálním francouzským hercem, kterého zná snad každý. Jeho filmy se uvádějí za stálého diváckého zájmu v televizi, například kulturovní trilogie Muž z…, Belmondovu účast ale můžeme zachytit ještě dříve u filmů, které jsou pevnou součástí dějin světové kinematografie, hlavně francouzské nové vlny. Tak či tak je fenomén Belmondo synonymem pro dějiny světové kinematografie od konce 50. až do 80. let. Herec představoval vždy muže, který si umí poradit - s humorem obelstí své protivníky, stane se miláčkem všech krásných žen, a přitom zůstane v jádru čestným a poctivým chlapem. Takto máme Belmonda uloženého v paměti, přitom vlastně nikoho nenapadlo, proč se vlastně v nových filmech neobjevuje.
O to více nás strhává odvaha i otevřenost nové Belmondovy role ve filmu Muž a jeho pes, kde herec otevřeně ztvárňuje sám sebe v podobě starého, částečně ochrnutého muže, který bloudí osamoceně světem současnosti spolu se svým psem.
Stáří a samota ve světě bez lásky
Obsah filmu se hlásí k námětu klasického italského neorealistického filmu Umberto D. z poloviny 50. let Vittoria De Sicy. I zde bloudí osamělý stařec ulicemi města a potkává lidi šťastné i nešťastné, přitom sám nenalézá lásku. Jediným společníkem mu je pes.
Tento námět se objevuje u Muže a jeho psa, i když je zde kladen větší důraz, vzhledem k Belmondově přítomnosti, spíše na rovinu existenciální než sociální, dominující u italského verze. Příběh se zabývá tématem nepříliš líbivým a v současné kinematografii snad ani nevyužívaným, kterým je život starého člověka v moderní době. Namísto překvapivě strhujícího děje předkládá schematickou situaci muže opuštěného všemi v postavě šité Belmondovi na míru. Některé scény o povrchnosti současného životního stylu, kde slabost a stáří zkrátka nemají své místo, jsou naprosto vynikající.
Opuštěnost stáří se projevuje například u Charlesova spolunocležníka v nemocničním pokoji. Tento muž je sice navenek obklopen rodinou, ale o to více působí opuštěněji. Povrchní zájem příbuzných je ve skutečnosti nezájmem. Zajímavá je i situace bezdomovců, nocujících v družném rozhovoru v opuštěném autobuse, obklopeném ještě větší skupinou jejich druhů venku u rušné pařížské třídy, jak nám prozradí následující pohyb kamery vzhůru.
Když se zoufalý Charles bez prostředků sníží k žebrání, kolemjdoucí napřáhne ruku, aby mu dal nějaké drobné. Hrdina ale v poslední chvíli obrátí dlaň vzhůru, jako kdyby se jednalo o omyl a on jen zkoušel, zda prší…
Film se dotýká i problematiky současnosti jako prázdného světa bez lásky plného honby za mamonem. Pozadí hrdinova putování Paříží netvoří naleštěné butiky výstavní Champs-Élysées, ale spíše postranní uličky, zadní dvory domů či stavební plochy periférie. Nejsilněji se projevuje tento motiv ve scéně, kdy hrdina hledá svého čtyřnohého chlupáče v útulku, kde za mřížemi kvílí všichni lidmi opuštění pejskové.
Dolores Chaplin, Hafsia Herzi, Max von Sydow a Belmondo
Vrcholem scén, kde se život projevuje se vším pokrytectvím, je setkání starých přátel v podání klasiků filmového plátna obdobného věkového rozsahu. V prvním případě odpovídá domnělý Charlesův přítel z aktivní služby vyhýbavě na informace o jeho nuzném postavení, aby následně unikl konverzaci s tím, že musí na vyšetření, ve stylu zachraň se, kdo můžeš. V druhém případě se jedná o rozhovor pod dozorem ošetřovatelů v lázních, kde se Charles setkává se svým bývalým šéfem z Admirality. Osobnost tohoto kdysi důležitého muže, nyní ve stavu nevědomé senility, představuje s mrazivou přesností klasický herec nejen Bergmanových filmů Max von Sydow.
Příběh je postaven především na Belmondově dobře známé fyziognomii klukovsky řezané tváře s čtveráckýma očima, působící nyní spíše smutně psím dojmem. Hercův výrazový talent se projevuje výstižně minimalisticky v jeho mimice, zatímco řeč plyne pomaleji v jednoduchých větách.
Nutno podotknout, že ve scénáři je cítit, že role byla stavěná především pro tohoto herce. Ostatní postavy jsou vytěsněny do úlohy vhodně vybraných přihrávačů, kteří ale zvládají své úlohy nebývale autenticky. Pokrytecká mladá klavíristka, která hrdinu chladnokrevně vystěhuje z domu (Dolores Chaplin) či mladá služka, projevující Charlesovi více lásky než celý svět dohromady (Hafsia Herzi). Ve sledu vedlejších rolí je ale nepřekonatelný pes – věrný přítel, který hrdinu v závěru filmu zachrání doslova před ním samým.
Odvážný film
Ačkoliv bychom mohli pohlížet na film jako melodramatický kalkul postavený na odkazu legendárního herce, okolnost, že zde Belmondo ztvárňuje vlastně sám sebe, dodává příběhu neobvyklou autenticitu. Hlavně díky ní scény jinde působící směšně jsou velmi osobní. Otevřeností pohledu na věci nepříjemné jsou možná opravdovému životu blíž než americké filmové pozlátko. Nezbývá než obdivovat odvahu, s jakou zde herec boří svůj vlastní mýtus tím, že se rozhodl znovu hrát. O předešlém slavném životě, stárnutí a vůli jít dál, třeba i jen kvůli tomu psovi, který vám dá více lásky než jakýkoliv člověk.
Celkové hodnocení: 70 %
Muž a jeho pes (Un homme et son chien) - v kinech: od 21. 5.; režie: Francis Huster; hrají: Jean-Paul Belmondo (Charles), Hafsia Herzi (Leila), Dolores Chaplin (večírková dáma), Max von Sydow (velitel)
