O výstavě Miroslava Tichého v Galerii hlavního města Prahy jste se na webu ČT24 již dozvěděli to podstatné a významné. Protože se však jedná o událost naprosto ojedinělou, pojďme se k ní ještě vrátit, i když značně subjektivně – přestože jsem přesvědčen, že jsem značně objektivní. Srovnejme si napřed klady, které bychom neměli opomenout. GHMP, dnes už bezesporu naprosto nejdynamičtější výstavní instituce v Čechách (a tím spíš v Praze – a to nejen pro svoji velikost, ale hlavně pro svůj záběr a dynamičnost), se nebála výstavu poprvé v Praze realizovat. Výtečně!
Byla nucena lehce přestavět svůj zastrčeně nezastrčený prostor na Staroměstské radnici a lehce jej upravit přepůlením, tím jej zintimizovat a současně vlastně takřka zdvojnásobit. Výtečně, zejména vzhledem k formátu vystavovaných děl. Obrátila se na důležité sběratele, Gianfranca Sanguinettiho, Juliho Susina, Maxima Fedorowského a Georga Philippa Pezolda, z nichž právě ten první v kulturním životě Evropy a Prahy hraje zajímavé a nedoceněné housle. Výtečně!
Nehledala nějaká kurátorská alotria, sklonila se před silou vystavených děl, nedrobila pozornost, potlačila představení Tichého výtvarných děl na minimum a propojila s důležitým filmem. Výtečně! S nakladatelstvím Kant si dovolila vydat zajímavý adorující text Sanguinettiho, to také výtečně, protože více než naplňuje zadání, poeticky vroubíc vystavené poklady. Takže i tady vlastně hodně výtečně, protože pak recenzent má zjednodušenou úlohu.
Tady bychom mohli skončit se známkováním a povšimnout si textu kurátorky Olgy Malé, která připomíná, že Tichý stvořil „autentickou výpověď své doby“. Tady je udeřen hřebík na hlavičku a tady můžeme připojit bohatěji, že Tichému se do jeho amatérských fotoaparátů doba vedrala s energií a sex-apealem jakoby zcela samozřejmě. Tichého generace, ke které (možná díky bohu patřím) tady má vystavenu vzpomínku, která nedá ani dýchat.
Překonává všechny výstavy, dokumentující ono období padesátých, šedesátých a raných let sedmdesátých způsobem, který je více než geniální. Doba se drala Tichému do pseudoaparátů zcela mimoděk, lýtka, zadky a ňadra dívek z jihu Moravy jsou vroubena drobnými detaily tehdejšího krevnatého maloměstského života tak, že překonávají jakákoliv jiná svědectví, jakékoliv jiné vyprávění. Atributy té doby, nesledovány, vykvetly samy od sebe na oněch drobných fotografiích, prakticky vždycky ještě bojující s nezaostřením nebo bezstativovým rozhoupaným snímáním.
Sanguinetti hovoří o univerzálnosti, ušlechtilosti a přesnosti. Věcně je to samozřejmě správně, tak to nakonec vyšlo a dopadlo, ale ona doba, doba našeho mládí, tak silná a vášnivá, utlačená tupostí a hloupostí totalitních cenzorů a usměrovávatelů se podle zákona o zachování energie vlila jinam, byla jinde, viděna, cítěna, pulsovala a dodrala se až k Tichému, kterému nic jiného nezbylo než ji přijmout. Vybral si ženy jako nositelky všech těch zpráv, jako vyslankyně, obalené šťastnou a dusnou atmosférou nekonečně provokujícího a sdělujícího ženství. Učinil dobře sobě i nám.
Kde, kdy, kdo: GHMP, Staroměstská radnice, 2. patro; kurátorka výstavy: Olga Malá, Grafické řešení: Jan Šerých; 15. 12. 2010 – 6. 3. 2011.
