Publikace Metrovize Jana Charváta nabízí pozvání k zajímavému výletu prostorem i časem – představuje totiž výtvarné návrhy řešení pražského metra, a to od samých počátků v roce 1926 do současnosti. Vlastně až do budoucnosti…
Publikace, jejíž rámec je ještě na úvodních stránkách upřesněn podtitulem „Historie, současnost a budoucnost pražského metra v architektonických perspektivách a vizualizacích 1926–2020“, není rigidně pojatým popisem budování metra, ale spíše procházkou po představách, jež úvahy kolem metra provázely.
Odtud tedy ony „vize“ v názvu publikace. Výzva, již metro představovalo, vyžadovala totiž od samého počátku po všech zúčastněných, aby se oprostili od všeho, čím se doposud zabývali.
Janu Charvátovi se výtečně vydařil záměr představit především jednotlivé vize – jak v koncepci celého metra, tak podobu jednotlivých stanic (přičemž v knize nejsou zaznamenány všechny – dnes je jich jednašedesát). Tedy jde o to, jak píše autor v úvodu, „vytvořit tematicky specifickou kroniku vizualizačních stylů československé a české architektury“.
Jsou věci, které počítač nedokáže, tužka ano
Krásně tak – vedle vývoje samotného pojetí metra – vidíme, jak se v čase proměňoval rukopis architektů (hodně zajímavé jsou proměny zobrazování postav), přičemž mnohé z jejich návrhů nepostrádají silnou výtvarnou hodnotu.
Ostatně, mluví o tom v úvodním rozhovoru i profesor Jaroslav Sýkora, který na katedře architektury ČVUT vyučuje kreslení. Protože, a říká to i on, dnes se architekti spoléhají spíše na počítačové vizualizace, tužku do ruky už ale leckdy vzít neumějí. Staré plány přitom byly často přehlídkou nejen architektonického, ale také řemeslného, kreslířského umění – nemusíme přitom jít až do baroka, stačí se podívat na prvorepublikové výkresy.
Kromě toho, jak profesor Sýkora upozorňuje – a v Metrovizích to dokazují i jednotlivé kresby – jsou věci, které počítač prostě nedokáže. A to není žádné staromilství.
V souvislosti s publikací je nutné zmínit i skvělou a nápaditou grafickou úpravu Jana Matouška. K textům tvoří ideální pandán. Vše, včetně desek, je promyšlené do detailu. Knihou si tedy můžeme jen tak listovat, klidně na přeskáčku, dívat se na jednotlivé vizualizace a v duchu je porovnávat se skutečnou podobou stanic.
Bylo by jedině přínosem, kdybychom díky publikaci při vstupu do podzemí vnímali okolí jinýma očima. V souladu se slovy Jana Charváta v úvodu knihy: „Ukončete nástup a výstup, stránky METROVIZÍ se otevírají.“
