Do české filmové distribuce právě přichází snímek Lidice, film, který nevznikal lehce, neboť pojednává o závažných věcech a rozhodně neslibuje závratné výdělky. Vychází ze scénáře Zdeňka Mahlera Nokturno, který získal v roce 2007 cenu za Nejlepší nezrealizovaný scénář 2007. Přesto, že se jedná o mimořádnou filmovou látku, byla cesta k první klapce trnitá. Pochopitelně šlo o peníze, nikomu se nechtělo dávat finance do tragického válečného příběhu, který si navíc nesl podivné stigma „komunistického majetku“.
O Lidicích se žáci učili snad od první třídy, každý rok celý národ sledoval lidickou tryznu a slyšel pláč lidických žen. Nepamatuji si však nikoho, koho by to upřímně dojímalo. Za slogany komunistických pohlavárů, nebylo cítit člověka, a lidskou tragédii překrylo plácání rudých praporů. Zdenku Mahlerovi náleží velké poděkování za to, že začal pod historickými událostmi hledat obyčejné lidské příběhy a Alici Nellis rovněž, neboť dokázala vykřesat prvopočáteční impuls k realizaci. Asi si nedovedeme představit kolik námahy a energie jistě stálo přesvědčit důležité lidi o tom, že je nutné tento film natočit.
Ale to, že konečně byl natočen pravdivý příběh o lidické tragédii není naštěstí jediná deviza filmu. Tvůrcům se totiž podařilo vytvořit působivý snímek, který má na to oslovit dnešního filmového diváka, aniž by ten nutně musel prahnout po historickém vzdělání. Třebaže zde realita překonává jakékoli umělecké fabulace.
Myslíte si, že znáte skutečný příběh Lidic?
S tímto sloganem jde film do distribuce a je to slogan výstižný a na druhou stranu i svazující. Odhalení všech souvislostí, nesmyslných náhod a osudových prkotin, které vedly k tak hrůzným koncům, je pro většinu z nás skutečným překvapením. Ale snaha o pravdivost v sobě nese i určitá úskalí pokud se filmového tvaru týká. Zdá se, že režiséra Petra Nikolaeva poněkud svazovala. Velká režisérova pokora k tématu, až příliš upozaďuje samotnou filmařinu. Klasický vypravěčský jazyk, pomalé, epické skládání obrazů za sebou, kdy jediný modernější postup je trhaný obraz v těch nejdramatičtějších situacích, snižuje celkové vyznění a jakoby odkazuje na to, že režisér cítil úzkost, aby něco nezkazil.
Tomu, aby se tento film stal působivým trhákem, chyběla možná i odvaha k většímu patosu. Zatímco Američané to do nás perou horem dolem a my jim za to tleskáme, Češi ve svých dílech velké gesta a emoce potlačují a snaží se vše uhrát na detailu. Naštěstí měl režisér k dispozici dobré herce, včele s Karlem Rodenem, kteří v podstatě za pomoci minimalismu dokázali rozehrát velké drama.
Karel Roden v postavě Šímy, otce, který nešťastně zabije svého syna a díky následnému vězení přežije lidickou genocidu, aby se pak vrátil nikam, podal jeden ze svých nejlepších výkonů. Jeho soustředěnost a vnitřní energie, která se projevuje skoro výhradně jen v mimice a úsporném gestu, je famózní a velmi působivá. Ostatní herci, i když vesměs také dobří, zůstávají jaksi v jeho stínu. Snad až na bezprostředního Jana Budaře, který do temných, osudových událostí vnáší trochu žižkovské, obyčejné živelnosti a bezchybného Romana Luknára v roli nedobrovolně kolaborujícího četníka.
I když film Lidice s největší pravděpodobností Oskara nezíská, neboť k opravdové filmové bombě mu ještě kousíček schází, je to film, který stojí za vidění. Třeba jen proto, že nám konečně přináší možnost prožít čistý smutek a prolít upřímné slzy za ztracenými lidickými životy. Je to možná paradoxní, ale má to katarzní účinky.
