Festivalový režisér Sergej Loznica (Moje štěstí, V mlze), kterého znají dobře v Cannes i Karlových Varech, natočil alegorickou, absurdní, autodestruktivní a atmosférickou artovku, jež je tak vzdáleně inspirovaná ruskou literární klasikou, že ji v ní téměř nenajdete. Jeho Krotká vstoupila do českých kin 12. října.
Nicméně Loznicovu Krotkou a Dostojevského Něžnou spojuje zranitelnost, bezmocnost a osamělost ústřední ženské figury, jež se snaží přežít uprostřed odcizeného davu, domluvit s nekomunikujícím světem a s tichou urputností předem poražených a stigmatem ruské nevolnické duše odolat aroganci mocnějších a silnějších.
Ostatně většina z těch, které na své beznadějné road movie protagonistka tohoto mysteriózního dramatu potká – při kličkování mezi ubíjející realitou, horečnatým snem a magickými představami – je mocnější a silnější nežli ona. Krotká Aljonka, jejíž jméno se jen letmo mihne dějem, jako by na něm nezáleželo (a taky že nezáleží), to nese se stoickou odevzdaností bezejmenné ženy, která se snaží přežít ve smečce, kde je člověk člověku vlkem a místo pohledu do očí se jen pokradmu pokukuje.
Aljonka se vydala na cestu kvůli svému muži, který je ve vězení. Poslala mu za mříže balík s několika konzervami a kusy oblečení, ale zásilka se vrátila zpátky. Rozhodla se tedy, že mu ji doručí osobně. Vydává se na trpkou misi osamělé ženy v tísni, jež přijíždí do divného města na konci divného světa, na které dohlížejí busty Lenina a kde ještě mají ulici Dzeržinského. Vězení je tu svatým místem, bez něhož by město nebylo, neboť místní živí a lidé tu žijí buď v něm, nebo vedle něj, což (jak se posléze ukáže) vyjde téměř na stejno.
Imaginace v politickém kontextu
Po realistickém prologu pracuje Loznica stále více s alegorií, podobenstvím a metaforou, vrcholícími v teatrálně komponovaném finále, jež nastoluje nezodpovězenou otázku, co z viděného bylo snem či halucinací a co realitou? Navzdory téhle stylizované snové imaginaci a místy až magickému aranžmá si ale dává záležet na tom, aby byl zřejmý aktuální politický kontext.
Píseň sovětských tankistů vtlačí slzu do oka a vědomí, že se zase vyrábějí rakety, z nichž jedna dobře mířená by mohla zničit celou Ameriku, probouzí ztracenou hrdost. Loznica tlačí na politickou pilu, je tendenční a propagandistický, ale zároveň se nemůžete ubránit tísnivému pocitu, že také autentický a pravdivý.
Kafka s ruským přízvukem
Od první sekvence je jasné, že se nebude nikam chvátat. Kameraman Oleg Mutu buduje vizuál v dlouhých, deskriptivních a pečlivě komponovaných záběrech, navozujících bezútěšnou atmosféru. Vězeňské město je líčeno jako ostře střežená lokalita, zalidněná galerkou nechutných a na místním vězení parazitujících postav. Je to město, kde můžete zmizet, usnete-li v čekárně na nádraží, nebo skončit v kyselinové jámě. Je to svět ubíhající v režimu „chytneme, odsoudíme, napravíme a propustíme“.
Krotká se jím prodírá, v úsporném, sevřeném a výmluvném podání Vasiliny Makovcevy, která táhne tíhu snímku, jenž s ruským akcentem osciluje mezi Kafkou, Ionescem, hodně zasmušilým Kaurismäkim a Zvjagincevovým pronikavějším Leviatanem, jenž má téměř identicky přebouchlou stopáž.
Není to žádná převratná filmařina, spíše osobní a zneklidňující reflexe, která postsovětskou realitu nechápe jako diskontinuitu a z níž se Vladimir Putin nebude tetelit blahem. Občas je dobré připomenout, že vězení není jen nevlídný dům, obehnaný zdí a ostnatými dráty, a rovněž, že každý, kdo tvoří lid, je také (alespoň trochu) – člověkem.
