Jarce ze sídliště je deset, má tátu v čudu, mámu střídavě na baterky a na plech, babičku na kyslíku a kamarádí se jen s mravenci, ježkem a malým klukem Kristiánem, jehož lepší rodina ji nemusí. A tak to vezme do vlastních rukou a alespoň na krátkou dobu (na kterou nikdy nezapomene) si založí rodinu podle svých představ. Film Pátá loď je minimalistický, poetický realismus ve výmluvném dětském projevu a empatické režii Ivety Grófové.
Recenze: Když děti chtějí rodinu. Film Pátá loď pluje do přístavu naděje
Příběhy ze skutečného života jsou nezřídka silnější, upřímnější a pravdivější nežli scenáristická fikce. A tenhle příběh dívky, která si od života vzala jen to, co jí doposud odpíral, se v Česku před časem nějak takhle skutečně stal.
Jeho čistá upřímnost, pravdivost, síla a dojemně přímočará dětská logika zaujaly nejprve slovenskou výtvarnici a spisovatelku Moniku Kompaníkovou, podle jejíž novely natočila talentovaná Iveta Grófová (Až do města Aš) svůj druhý celovečerák, který nelze přehlédnout. A nepřehlédla ho ani dětská porota na Berlinale, která ho ocenila Křišťálovým medvědem za nejlepší film sekce Generation Kplus.
Navzdory tomu i navzdory neomezené přístupnosti (o které by bylo možné s dětskými psychology diskutovat) není Patá loď filmem primárně určeným především dětskému divákovi.
Dětství bez laskavosti
Nehostinný domov s matkou, která se snaží (dokud to ještě jde) urvat v životě co se dá, věčně se potulující po mejdanech nebo se povalujících s dalším frajerem v permanentně rozestlané posteli či v lepším případě vyspávající opici z posledního tahu, a nerudnou babkou, které dochází kyslík, životní šťáva a chuť ještě o něco bojovat, protože všechny své bitvy stejně prohrála.
Pátá loď
To je drsný katapult, jenž Jarku, která není spokojena ani se svým jménem ani se svým životem, vyhání na ulici, jakoby tam chtěla najít něco, co doma najít nemůže. Něco, co prožívá ve svých snech, kdy se vznáší v perlivé vodě, která očišťuje a smývá z ní špínu, bídu a beznaděj tohoto světa bez lásky, bez laskavosti – bez soucitu.
A pak to nečekaně najde v kočárku pro dvojčata. Byla to náhoda, náhlé rozhodnutí, šílený nápad, jenž se urodil z jejího bolavého života a možná i pocitu, že ti dva prckové v povijanech jsou na tom podobně jako ona. A tak si je lhostejným městem odvezla na tajné místo, ztracené v bratislavských vinicích a přemluvila malého kluka Kristiána, aby tam spolu v zahradní chatce jejich čistého světa založili šťastnou „rodinu“.
Nelhostejný film
Iveta Grófová dokazuje i svým druhým opusem, že není režisérkou lhostejných či dokonce neosobních filmů, a filmová řeč pro ni není jen technický prostředek narace, ale výtvarná, dramatická i emotivní paleta výrazových možností, vytvářejících vizuál, který reál pouze nezaznamenává, ale podává o něm kreativní a výmluvnou výpověď.
„Kde sa slzy berú?“ ptá se ústřední píseň, jakoby chtěla navázat na otázku, kde se v malé Jarce vzala síla k velkému rozhodnutí vytvořit si razantním činem vlastní svět, který je lepší než ten dosavadní. A tak jsou v kočárku, který tlačí mezi vinicemi nikoli panenky ale dvě živá batolata a poetika magického realismu začíná makat na plné pecky, dirigovaná citlivýma rukama režisérky Ivety Grófové a kameramanky Denisy Buranové.
Přesvědčivé děti
Podmanivý vizuál, autentičnost námětu a brilantní herecké výkony dětských debutantů, kteří film táhnou, jsou tři hlavní plachty, které Pátou loď nesou k metaforické pointě open endu.
Vanessa Szamuhelová dokázala dát přehlížené, opomíjené a nemilované Jarce neokázalou hloubku a přesvědčivost a také vyjádřit varovný pocit, kam až může vést dětství bez lásky. Tenhle příběh vidíme jejíma dospělýma očima a skrze ni mu také rozumíme.
Skvěle ji doplňuje subtilní, ale je-li třeba i patřičně odhodlaný Kristián Matúše Bačišina a v tandemu jim to skvěle funguje, ať již pronášejí smuteční řeč při pohřbívání mrtvé kočky nebo usínají s batolaty na společné palandě v zahradním domku.
Vanessa Szamuhelová, Matúš Bačišin
Dospělí tu spíš prudí v druhém sledu, což platí zejména o lehce hysterické, nepovedené mámě Lucii v podání další debutantky Kataríny Kamencové.
Dětské, a přitom dospělé vidění světa
Dojemně (ale nikoli ubrečeně) laděná a stopáží příjemná Pátá loď je sociální rodinné drama s artovými ambicemi, které má atmosféru dětského vidění světa, ale rozhodně není infantilní, ale překvapivě zralé a dospělé. Je to film spíše o pocitech a obrazech, nežli o ději a o slovech a jako takový nemusí oslovit každého.
Bezelstný dětský pohled z něj odečte především dobrodružství (které snad nebude vybízet k následování), dospělý pohled by měl zaregistrovat spíše varovný signál.