Balet Národního divadla v Praze jako svou poslední inscenaci končící sezony představil adaptaci románu Franze Kafky Proces. Jak soubor v choreografii Itala Maura Bigonzettiho přečetl beze slov toto výsostné slovesné dílo?
Recenze: Kafkův Proces je v pražském Národním divadle aktuální i beze slov
Události v kultuře: Kafkův Proces jako balet (zdroj: ČT24)
Zpracování námětů z Kafkovy tvorby tanečním jazykem není ničím výjimečným. Připomeňme velmi zdařilé dílo Kauza Kafka Attily Egerháziho v Českých Budějovicích nebo Proměnu pod taktovkou Dekkadancers v Plzni.
Choreograf Mauro Bigonzetti, který je podepsán pod v Praze uvedenou inscenací Kafka: Proces (světová premiéra se uskutečnila roku 2015 v Hannoveru), nezapře svou lásku k vokální tvorbě. Už při pohledu na výběr skladatelů k inscenaci tušíme, jakou náladu můžeme na jevišti očekávat: od renesančního tvůrce Carla Gesualda přes renesančně-barokního Claudia Monteverdiho, raně barokního Tarquinia Meruly a barokní mistry Dietricha Buxtehudeho a Antonia Bononciniho a dále ruského romantika a symbolistu Modesta Petroviče Musorgského až po významného polského komponistu dvacátého století Henryka Góreckého.
Téma, které si tvůrci vytyčili, je čitelné: místo doslovného vyprávění příběhu se soustředí na hledání lidskosti a lásky ve světě byrokracie, na víru v pravdu při střetu s formalismem. Tematizují vzájemnou lidskou manipulaci i nezlomnost jedince stavícího se vůči odlidštěnému řádu. Tohle všechno můžeme z inscenace vyčíst, a to v provedení více než zdařilém. Černobílé kostýmy na jednoduché scéně tvořené perfektně situovanými projekcemi jsou výmluvné, a přitom nezastiňují tanec.
Kafka: Proces (Balet Národního divadla)
Prostor Stavovského divadla, v němž je balet Kafka: Proces proveden, zaplňují lyrické vokály a „jednoduché“ melodické linky; ve vibraci hlasivek cítíme pohnutí. Skladby, které dokážou v několika tónech obsáhnout sílu lásky a víry, ale i smutek z nevyhnutelnosti konce. Díla dokonalá a krásná – pro běžného posluchače však mohou představovat náročných devadesát minut. Zde se dostáváme k prvnímu úskalí, které inscenace přináší – je jím nemožnost diváckého oddechu od kumulujících se tragických motivů.
Obdobně se to má s účinkem tanečního projevu, který souboru vtiskl Mauro Bigonzetti: originální pohybové motivy, využití aktuálních technik pro vyjádření potřebných vztahů a emocí… Skvělé detaily, například v milostném duetu. Choreografie souzní s harmonií hudby. A přece: pohybové skvosty, které prokazují velké choreografické umění, neudrží tah a sílu pro dialog s vybranou hudbou po celou dobu.