Jsou příběhy, k nimž se budeme znovu vracet, přestože je důvěrně známe již z doby, kdy jsme je louskali jako povinnou školní četbu. Jsou to příběhy neukončené a otevřené, neboť v nich hledáme (a nalézáme) věčné hodnoty, jež nás oslovují, i nové interpretační možnosti, jimiž je i sebe obohacujeme. To platí pro každou novou inscenaci Krále Leara či provedení Beethovenovy Osudové, stejně tak jako pro každou novou ekranizaci klasiky Charlotty Brontëové o jedné křehké a přece tolik statečné dívce, která i se špatnými kartami, jež jí osud rozdal, odmítla prohrát svůj život – a nakonec ke štěstí přišla.
Narodila se pro nás v roce 1847, kdy spatřila světlo světa kniha, která se stala klasikou a také inspirací pro nejednu generaci filmových tvůrců. Potvrzují to již téměř dvě desítky celovečerních filmových adaptací (o zhruba desítce televizních filmů nemluvě) – a lze předpokládat, že účet ještě není uzavřen a další budou v budoucnu přibývat. Údajně poprvé oslovila Jana Eyrová filmaře již v raných dobách kinematografie, což dokládá její němá verze z roku 1910. Nicméně její nejznámější podobu nepochybně představil Stevensonův opus z roku 1944, v němž ústřední tandem tvořili Joan Fontaineová a Orson Welles, a nám již nepříliš vzdálená, košatá francouzsko-italsko-britsko-americká koprodukce Franca Zeffirelliho (z roku 1996) s dobře fungujícím duetem Charlotta Gainsbourgová – William Hurt.
Uplynulo již více než půldruhého století od doby, kdy Charlotta Brontëová dopsala její romantickou a slzopudnou story (u které si upřímně zapláčí i drsňáci, které nedojal Hýta a Batul ani Malý Bobeš). A nastala chvíle (která je symptomatická pro tento globální svět), kdy přišel americký režisér s japonskými kořeny, brazilským kameramanem a italským hudebním skladatelem a natočil tuhle britskou klasiku znovu…
Jak se žilo sirotkům v 18. století
na britských ostrovech? Řekl bych nic moc, zvláště když se o vás stará mrcha teta Reedová, která vás nesnáší, a tak využije první příležitosti a šoupne vás do Lowoodské internátní školy pro vzpurná děvčata, která jsou na nejlepší cestě do pekla, a tak musí dostat pořádně zabrat. Neboť Lowood je něco mezi očistcem, pasťákem a rájem pro sadistické vychovatelky. Ale když tam neumřete anebo se jen apaticky a vystrašeně neschoulíte a nesnažíte přežít, můžete se tu kupodivu i ledacos naučit, což může být skutečně poslední šance, jak lze o svůj život ještě zabojovat. A ponižovaná, odstrkovaná a beznadějně osamocená Jana Eyrová má ve své bezbranné slabosti skrytou sílu bojovníka, který to nevzdává.
Jinak by její příběh nepřekročil stín Lowoodu a ona by nikdy nevstoupila do honosného venkovského sídla Thornfieldu, jemuž vládne dobrá duše hospodyně paní Fairfaxová, nepoznala jeho temné tajemství a nedotkla se nemocné duše a nepřístupného srdce jeho náladového pána Rochestera. A právě úzkostlivě ukrývané tajemství Thornfieldu, které ji dostihlo, ji teď žene nevlídnou, drsnou a opuštěnou vrchovinou, kde snad někde nalezne svůj nový domov, kde bude sama jako ten, kdo se samoty nebojí, a bude se snažit zpřetrhat pouta, která ji váží s minulostí i poznamenaným Rochesterem, jenž jí vzal jednu z mála nadějí jejího stále zraňovaného života.
Milostné drama v rauši gotického hororu
Do této zajímavé roviny posunul režisér Cary Fukunaga svoji interpretaci Jany Eyrové, což je přístup vcelku původní a v mnohém korelující i s povahou literární předlohy. Ostatně příběhy sirotků bývají z definice spíš temné a ponuré byť, viz Oliver (rozuměj Twist, jehož knižní předloha vyšla téměř současně s Janou Eyrovou), mohou být zpracovány třeba i muzikálovou formou. A jakkoli je toto teprve druhý Fukunagův celovečerák (debut v tomto formátu si odbyl teprve v roce 2009 prvotinou Sin Nombre, oceněnou na festivalu v Sundance), zdá se, že se rozhodl správně, ve snaze nespáchat jen další, neosobní přepis provařené klasiky, která jen zopakuje známé a nepřinese nic nového.
Pustit se hned při druhém projektu do látky uchopené filmaři již tolikrát, že se přímo vnucuje možnost porovnávat, vyžaduje značné sebevědomí a odvahu (anebo alespoň statečnost nezkušeného, který nemá zbytečné zábrany, protože úplně přesně neví, do čeho jde). V takové chvíli je dobré mít podporu klíčových spolupracovníků, kterými při budování tohoto žánrového kontextu byli zejména scenáristka Moira Buffiniová a kameraman Adrian Goldman. Pro Buffiniovou (která se přiznává k lásce a důvěrné znalosti literární předlohy) nebylo zřejmě zas až tak obtížné původní látku prokrátit (v tomto směru ji mohl Fukunaga více následovat) a akcentovat její temné, tajuplné a ponuré pasáže – byť se nemohu ubránit dojmu, že zlověstný Lowood mohl být „vytěžen“ ještě mnohem pronikavěji a výmluvněji jako protiváha tajuplnému Thornfieldu a mystické farnosti otce Riverse (jehož misionářské emoce mají i své přízemní parametry).
Sugestivní žánrovou atmosféru dodává téhle Janě Eyrové především vskutku nepřehlédnutelná kamera Adriana Goldmana, která je natolik výrazná, že snímek lze místy vnímat jako
Spíše sled krásných obrazů nežli osudových kroků
které nevyhnutelně posouvají děj a proměňují charaktery postav. Již kompozice úvodní sekvence Janina úprku z Thornfieldu signalizuje, že toto bude opulentní spektakulární nakládačka – a taky že je. Goldman dokáže řetězit podmanivé krajinářské scenérie, přirozeně se pohybovat v interiérech, ponechávat aktérům příběhu prostor pro akci, gesto a výraz, respektuje autenticitu přirozeného zasvícení scény a nebojí se jít i na klasiku s „handkou“ neboť si uvědomuje, jak intimní, věrohodná, a tudíž maximálně výmluvná může za jistých okolností ruční kamera být. Jak může oživit obraz a učinit z diváka účastníka děje.
- Jana Eyrová zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2756/275533.jpg
- Jana Eyrová zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2756/275563.jpg
- Jana Eyrová zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2756/275525.jpg
- Jana Eyrová zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2756/275531.jpg
Silný příběh vyžaduje interprety, kteří jeho tíhu unesou, a Fukunaga v zásadě dokazuje, že takové dokáže vybrat a časem se je nepochybně naučí i přesněji vést. Klíčem k Janě Eyrové vždy byla (a bude) ústřední dvojice a Mia Wasikovska spolu s Michaelem Fassbenderem rozhodně mají na to, aby tento příběh věrohodně a sugestivně odvyprávěli. Aby nás donutili sledovat, jak se nemocná a probuzená vášeň setkává, jak se jejich city zachvívají pod prvními doteky, ale také vzájemně zraňují a nakonec (možná) prolnou. Nicméně v jejich projevu jsou stopy nechtěné a přece probleskující vlažnosti, která se v případě Mii Wasikovské projevuje až příliš tichým a náhlým odhodláním říci ano, a v případě zkušeného Fassbendera spoléháním na těžkotonážní charisma, které všechno dopoví za něj. Možná nejvíce se tato, až
Příliš subtilní vzájemná „chemie“
projevuje v lakonickém a uspěchaném finále, jež nám nedovolí spoluprožívat závěrečnou katarzi (což je ovšem nutné přičíst zejména scénáři, a nikoli hercům). Zato figury z druhého sledu, v čele se skvělou Judi Denchovou, poněkud ujetým Jamiem Bellem a malou Amelií Clarksonovou, která to jako dětská Jana Eyrová rozjela Mie Wasikovské více než slibně, jsou přesné, výmluvné a přirozeně zapadající do struktury vyprávění.
- Judi Denchová ve filmu Jana Eyrová zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2756/275532.jpg
- Jana Eyrová zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2756/275519.jpg
- Jana Eyrová zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2756/275524.jpg
- Jana Eyrová zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2756/275521.jpg
Do onoho klasického melodramatického příběhu, který mnozí dobře známe, a přesto mu budeme znovu naslouchat. Navštívila nás totiž (další) Jana Eyrová, která překračuje hranice zmiňované školní četby, ale i třicátých let osmnáctého století, do nichž je její příběh zasazen. Je to setkání stejně tklivé jako oslovující a současné, neboť i nám dává naději, že když to nevzdáme a dojdeme až na konec jedné cesty, může tam začínat něco nového, co stojí za to.
JANA EYROVÁ / JANE EYRE: USA 2011, 120 min, české titulky, od 12 let, 10 kopií + 2D. Režie: Cary Fukunaga, scénář: Moira Buffiniová (podle románu Charlotty Brontëové), kamera: Adriano Goldman, hudba: Dario Marianelli. Hrají: Mia Wasikovska (Jana Eyrová), Michael Fassbender (Rochester), Judi Denchová (paní Fairfaxová), Amelia Clarksonová (malá Jana Eyrová), Imogen Pootsová (Blanche Ingramová), Jamie Bell (otec John Rivers), Sally Hawkinsová (teta Reedová). V kinech od 28. července 2011.
