Šum, hluk nebo hukot? Můžete si vybrat. Novela britského spisovatele Juliana Barnese (*1946) The Noise of Time (česky Hukot času) ve třech kapitolách vypráví osudy skladatele Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče (1906–1975). Novela je to elegantní, koketuje s hudebními motivy, opírá se o silnou empatii a subtilní noblesu. Neříká ale všechno.
Může vůbec někdo vidět do hlavy někomu jinému? Barnes se o to v případě Šostakoviče snaží. A činí tak způsobem hodným obdivu. Nenabízí totiž žádnou falešnou biografii, ale svého druhu efektní, ano, velmi módní variantu literárního „biopicu“, kde v turbulentních průletech životem a dílem slavného sovětského skladatele čtenáři poskytuje ozvěnu časů, zahalených dnes již mnohdy narativní veteší – povýtce v ryze vulgárním výkladu, posilovaném u nás již tradičním, povětšinou post-pubertálním antikomunismem třetího nálevu.
Zdrojem pro tuto novelu byly Barnesovi předně dvě skutečné biografické knihy o slavném sovětském skladateli – studie Elizabeth Wilsonové: Shostakovitch: A Life Remembered; a česky vydané Svědectví: paměti Dmitrije Šostakoviče (podle Solomona Volkova).
Jinotaje, ironie, dvojsmysly ve tvůrčí nesvobodě
Od takového autora, jakým je Julian Barnes, jsme zvyklí, že nepíše zbytečné knihy. Ani tato není zbytečná. Přesto volba, jež padla na Šostakoviče, by si možná vyžadovala trochu toho vysvětlení, trochu té rozetřené marmelády, i když možná je za tím opravdu jen skutečnost, jak uvedl před rokem v rozhovoru pro kanadské rádio CBC, že mu přišla ve škole ruština vždy dost „sexy“, a rád poslouchal i Šostakovičovy desky.
Zjevně ho rovněž lákala i drtivá dramatičnost, které se tolikrát v Sovětském svazu (Rusku i jeho satelitech) proměňovala ve frašku. Na tomto ideovém kontinentě, kde vládl reálný komunismus, byly obranou jinotaje, ironie, dvojsmysly, často ad absurdum. Přesto zde vznikala velká díla, pod dohledem a terorem, v němž umělci tvořili, jaksi proti smyslu představy, že k hodnotnému dílu je zapotřebí tvůrčí svobody. Dokladem je ostatně, ať se nám to líbí nebo ne, právě dílo Dmitrije Šostakoviče.
Tři kapitoly (Na podestě, V letadle, V autě) jsou třemi místopisnými sekvenci v odstupu dvanácti let (vždy roků přechodných), jež Dmitrij Dmitrijevič prožíval v zápase o své dílo a vlastní existenci. A patrně i o svou duši. Předchází jim opilecká ouvertura, dodávající novele baladický půdorys. V každé z kapitol Barnesovy novely tu čtenář nalezne jedno forte, nechybí ale ani diminuendo vedoucí k melancholickému vyústění opusu na hranici romantického kýče. Komu vlastně patří umění? Jeden z leitmotivů, na který si Barnes se Šostakovičem v novele odpovídají. Co myslíte?
Komu kdo vidí do hlavy?
Pro zájemce, kteří si chtějí prohloubit znalosti, jak to bylo se zákazem jeho děl i nejslavnější opery Lady Macbeth Mcenského újezdu (1936), nabízí Barnes metaforický výklad v Kateřině Izmailové (1963); dozvíme se téměř vše o třech Šostakovičových ženách (volné lásce, prudérnosti i nudě manželství); přečteme si, jak se kalila ocel, lámaly páteře a mizeli lidé. I jaké to je stát se za Chruščova v „době tání“ náhle salónním komunistou.
Oněch třicet šest let, třikrát dvanáct, ve výseku Šostakovičova života a díla podává Barnes jako permanentní zápas o vlastní důstojnost. To není jenom výlučná vlastnost tyranského režimu. Protože, kdo má ten správný sluch, aby správně slyšel? Jeden slyší šum (jako Osip Mandelštam i slovenský překladatel Barnese Ján Litvák), druhý slyší hluk (i hluk je hudba), třetí hukot (jako český překladatel Petr Fantys). Jsou i tací, co slyší trávu růst.
Obávám se, že důvody, jež vedly Juliana Barnese k napsání Hukotu času, nemusí nakonec nutně splňovat naše představy. Není to vlastně jeho svobodná vůle? Třeba je to něco osobního? Možná podobně jako důvod, který ho vedl k napsání jeho „bulharské knihy“ The Porcupine (Dikobraz, 1992), jež je právě té „ruské knize“ dosti podobná. Komu kdo vidí do hlavy?
Julian Barnes: Hukot času (The Noice of Time). V překladu Petra Fantyse vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2017.
