„Když bojujete proti nepříteli, který je o tolik větší a o tolik silnější, než jste vy, nacházíte přátele, o kterých jste ani netušili, že existují,“ říká ve svém děkovném projevu hornický předák Dai Donovan. O nejednoduché cestě k takovému pocitu je film Pride, humanistické podobenství o pracně nalezené solidaritě a přátelství. Do stávky se horníci s nečekanou podporvou gayů a leseb pouští v českých kinech od 27. srpna.
Formát odlehčených sociálních dramat, mixujících sociálně kritický kontext a suchý, přesně odměřený a nedehonestujcící humor, mají Britové v krvi. Jen si vzpomeňte, jakou alternativu zvolili nezaměstnaní chlapi z průmyslového Sheffieldu v debutu Petera Cottanea Do naha!. Autentická pohodovka s poselstvím Pride je situována do podobného prostředí, doby a žánru jako jiný vzorek tohoto formátu, třikrát na Oscara nominovaný Billy Elliot (2000) Stephena Daldryho, v němž se Billy snaží vyměnit boxerské rukavice za baletní piškoty, což v prostředí hornické komunity není vůbec jednoduché.
Společným rysem těchto existenciálních sond do jen obtížně snesitelné těžkosti lidského bytí je jejich lidský, pozitivní a (navzdory tématu) zábavně odlehčený feeling, který v zásadě vážné a dramatické příběhy nebagatelizuje, ale také je nečiní bezvýchodnými, neboť jim dává naději.
Film Pride se vrací do roku 1984, kdy se vláda Železné lady rozhodla zavřít dvacet dolů, což znamenalo okamžitou ztrátu dvaceti tisíc pracovních míst. To vehnalo hornická sdružení do stávky, jež vyhrotila jejich izolaci a svízelnou sociální situaci. A pak do téhle přesilovky vstoupila skupina svérázných sympatizantů, kteří byli systémem (byť ze zcela odlišných důvodů) obdobně šikanováni: LGSM (Lesbians and Gays Support the Miners). Jen těžko by se hledaly dva odlišnější světy, které se tu pokusily spojit, aby změnily dějiny.
Druhá šance pro režiséra
Před nějakými šestnácti léty debutoval britský režisér Matthew Warchus na filmovém plátně pomatenou trapárnou Milionář, která za deset investovaných míčů vydělala na tržbách jen něco málo přes milion a byla tak krystalicky blbá, že ji nezachránila ani účast takových hvězd, jako jsou Nick Nolte, Jeff Bridges nebo Sharon Stoneová. Po tomhle filmovém fiasku si dlouhá léta na plac netroufl a trpělivě sbíral režijní zkušenosti na významných divadelních scénách.
Kdo si říkal, že tenhle chlapík na filmovou režii nemá a je natolik soudný, že už nikdy žádnou klapku neodmávne, ten se mýlil. Neboť Warchus si jen počkal na téma, které mu sedne, a po tehdejším matném výkonu předvedl teď pevnou a jistou režijní ruku a cit pro perfektně fungující casting, kde je tentokrát podstatně méně hvězd, ale o to víc charakterů.
Scénář pro jeho druhý film s překvapivou jistotou, smyslem pro dobře odposlouchané dialogy a dramatickou stavbu příběhu (který se tehdy, v létě neklidného roku 1984 na Britských ostrovech nějak takhle opravdu stal) napsal jako svůj scenáristický debut herec televizních seriálů Stephen Beresford. V dobře namixovaném hereckém týmu etablovaných a nadějných dominuje klasik Bill Nighy, sympaťák Ben Schnetzer (který chce změnit tenhle svět), čistá duše George MacKay, Paddy Considine, který jim od začátku věřil, či Imelda Stauntonová, jež si sem odskočila z Harryho Pottera.
Pride, zarámovaný soundtrackem evokujícím osmdesátky, má nadhled, který netlačí na pilu a je nejen o tom, že lidé musí nalézt odvahu se setkat, ale i ochotu spolu hovořit. Jedině tak pochopí, jak k sobě mají blízko a co všechno si mohou dát. Nalezneme v něm nejen úsměvné pasáže, kdy gayové učí hornické vidláky tancovat a velšské mamky se chtějí prodychtit na latexový večírek, ale i varovnou ozvěnu našich nejistot, pochybností a předsudků. Dojme, pobaví, donutí k zamyšlení a sebereflexi. Co víc od jednoho filmu chtít?!
