„Jsem připravena! Už můžu?“Pohádka o krvavé Karkulce, která dokáže stáhnout vlka za živa z kůže. Její divoká road movie osciluje mezi Brutální Nikitou, Leonem, Uprchlíkem, bourneovskou odyseou a obtížně zařaditelným, artovým revenge thrillerem. Způsobil to skvělý režisér filmových adaptací klasických literárních předloh (Pýcha a předsudek, Pokání) Joe Wright, který se rozhodl razantně změnit žánr. Možná proto, aby dokázal, že není „béčkových“ scénářů, ale jsou jen režiséři, kteří jejich povadlá klišé, prázdné plkání a nelogickou zápletku nedokáží ozvláštnit a povýšit na artový akt. Nabízí se otázka jestli – bez ohledu na to, zda je to vůbec možné – má něco takového cenu.
Hanna je šikovná šestnáctka, která dokáže vystopovat a lukem zastřelit soba, odtáhnout ho pár kilometrů do lesního srubu a uvařit z něj polívku tátovi, kterému je schopná dát (když si o to koleduje) slušnou nakládačku. A to není jen tak, protože Erik je bývalý agent CIA, který má z terénu natrénováno a všechno, co umí (raději nechtějte vědět, co všechno to je), přičinlivou Hannu naučil. Ví, že to bude potřebovat! Účty z minulosti ještě nejsou vyrovnány a chladnokrevnou bestii z Langley superagentku Marisse je třeba vylákat z úkrytu. A Hannu už taky nebaví učit se jen podle encyklopedie, doblba listovat pohádkami bratří Grimmů a sto kilometrů od polárního kruhu soutěžit u zamrzlého finského jezera s tátou, kdo udělá více shybů. Už ji nebere podřezávat krky jen postřeleným sobům a cítí, že je dost silná a připravená rozdat si to s nelítostnou čúzou Marissou Wieglerovou v ultimátním souboji, kde jedna z nich musí zemřít. Obě jsou špičkově trénované, obě dokáží zabíjet bez emocí, obě mají důvod jít si po krku i dalších, životně důležitých orgánech.
Hanna běží o život
Stačilo jen vyslat signál, nepátrejme po tom jak (je tu prostě takový červený čudlík, který stačí zmáčknout – kdo nebyl u špiónů, stejně by to nepochopil), a vzápětí se zasněženým lesem ke srubu plíží elitní jednotky Alfa a Bravo, navigované z centrály očekávaně vybuzenou Marissou. Zatímco Erik zdrhá zadem, Hanna si podle plánu na řízky ze speciálních jednotek počká, nechá se zajmout (i když by jich pár dokázala bez problémů naporcovat) a dostane se tak nejkratší cestou ke svému terči. Teď sedí ve vyšetřovací kobce podzemní základny CIA v Maroku, kam ji převezli, aby to neměla do Berlína, kde se má setkat s tátou, tak blízko, a čeká, až si k ní přijde Marissa pro smrt. Což tato učiní a poté, co jí dětské tlapky otočí zkušeně několikrát hlavou, poslušně zkape, protože to je i na hodně otužilou agentku CIA příliš. Vzhledem k tomu, že jsme v tu chvíli v nějaké dvacáté minutě, je jasné, že tady něco neklape.
Hlavní záporák přece nemůže zaklepat bačkorami (lodičkami Manolo Blahnik) tak překotně, ale musí ještě vydržet, aby si to naplno vyžral ve finále. Takže prohnaná agentka Marissa stále žije a strážní jednotky CIA, připomínající spíše zmateně pobíhající Keystonské policajty, nechají Hannu (přesvědčenou, že udělala, co měla) uprchnout ze základny, která, vzhledem k jejich nemohoucnosti, mohla být do této chvíle tajná jen zázrakem. Navíc ji ještě kus cesty nevědomky svezou, zavěšenou na šasi Hummera, což je u civilizací nepoznamenaného děvčete, které, jak se později ukáže, se leká i varné konvice, výkon, jaký byste nečekali.
Z Maroka do Berlína je to kus cesty a vám nezbývá než doufat, že se Hanna s tátou v Berlíně ještě potká, navzdory tomu, že posedlá Marissa žene po její stopě vražedné komando sjetých skinheadů v čele se slizounem Isaacsem, který vypadá jako úchyl (jímž také nepochybně je).
Poslední zůstává
Z výše uvedeného je patrné, že parametry „béčkového“ scénáře jsou tu příkladně naplněny a charakter snímku je tímto předurčen. Jenomže to by nesměl na plac naklusat uměleckou ambicí zbytnělý Joe Wright, který to takhle (primitivně) nemohl nechat a začal tvořit. Vcelku správně tuší, že figuru vraždící teenagerky je možné zahalit buď do prvoplánového žánrového klišé, nebo sofistikované mysteriózní aury. Nepřekvapí, že se rozhodl pro druhé a pokouší se poctivě uklohněnému, béčkovému scenáristickému slepenci dodat přidané hodnoty a spirituální přesahy, které ale nemá odkud brát, neboť v obsahu nejsou. Takže tlačí na formu a doufá, že tak překryje nelogická místa, z nichž nejkřiklavější vyvolává elementární otázku: Proč posílá hodný táta Erik Hannu dobrovolně na jatka, kde se ji chystá vykostit profesionálka Marissa, a nejde této pocuchat peří sám?
- Saoirse Ronanová ve filmu Hanna zdroj: Falcon http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2703/270244.jpg
- Saoirse Ronanová ve filmu Hanna zdroj: Falcon http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2703/270242.jpg
- Hanna zdroj: Falcon http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2703/270239.jpg
- Cate Blanchettová ve filmu Hanna zdroj: Falcon http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2703/270243.jpg
- Hanna zdroj: Falcon http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2703/270251.jpg
- Hanna zdroj: Falcon http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2703/270250.jpg
Napadá mě (a nemám z toho žádnou radost), že možná chtěl udělat radost teenagerům, kteří navíc chodí hodně do kina, a upozornit je, čeho všeho by mohli být schopni, kdyby trénovali tak poctivě a u tak dobrého trenéra jako Hanna. Místo zvažování, zda jít do těchto návodných kontextů, se Wright raději soustřeďuje na to, jak hned prvním záběrem naznačit, že to, co uvidíte, nebude tak triviální, jak se zdá. Cpe vám do hlavy pohádkové metafory i westernově pojaté „pistolnické“ finále, pohrává si s dlouhými záběry s akčními pointami (které musely všem, kteří se na nich podíleli, dát pořádně zabrat), nechává vás až příliš dlouho tápat, kdo s kým, proti komu a proč, předvádí Marissu na arabském tržišti i ve zlověstně zašlé patině opuštěného berlínského zábavního areálu Spree Park – a uzemňuje vás (možná nechtěným) „open endem“ s finální otázkou:
Co si počne vítěz se svým vítězstvím?
Hanna je snímek, v němž dominují ženské postavy. Zejména subtilní Saoirse Ronanová v titulní roli, která za předchozí spolupráci s Wrightem (Pokání) získala nominaci na Oskara. Její part dívky, u které lze jen obtížné odhadnout, zda je více bezcitná, nebo odhodlaná, je protkaný i řadou náročných akčních scén a střetávání s neznámým světem. Zvládla to s lehkostí, nadhledem a přesvědčivostí, která procházela zátěžovým testem zejména v bojových scénách, kde si to rozdávala s borci mnohem vyšších váhových kategorií – a vy jí to uvěříte (pakliže se a priori nezaseknete na tom, že tohle přece není možné). Znalci bojové techniky „Wing Chun“ (využívající síly protivníka a vyvinuté buddhistickou mniškou z kláštera Shaolin) by vám tenhle předsudek hravě vyvrátili. Herectví je tvrdá práce a Saoirse (která v průběhu natáčení oslavila své šestnáctiny) ví, co chce, a jde do toho naplno!
Bestie Melissa hodně „sluší“ odtažité Cate Blanchetové, která odvádí soustředěný a chladnokrevný výkon, jenž je mnohem sugestivnější nežli bezkrevná kreace dalšího bojovníka z povolání, jakoby pořád z něčeho vydřeného Erica Bany. V mužské části castingu na sebe zřejmě strhne větší pozornost Melissin parchant na špinavou práci Tom Hollander, jenž vypadá, že mu nic úchylného není cizí, včetně variabilní sexuální orientace.
Setkání s Hannou, dívkou z lesa, je zvláštním způsobem neukotvený, tempařsky svižný a vizuálně vychytaný opus, který na půdorysu béčkového spektáklu předstírá, že vám chce sdělit ještě něco navíc. A vy máte pocit, že nezíráte na rutinní thriller, a snažíte se pochopit jeho skryté poselství. Obojí je tak trochu iluze, která k filmu sice patří – ale z definice tu zůstává nenaplněna. Po téhle zkušenosti budeme s napětím čekat, co Joe Wrigth (vracející se znovu ke klasice) udělá s Annou Kareninou, kterou by měl na filmové plátno přivést příští rok.
HANNA. USA, Velká Británie, Německo 2011, 111 min., české titulky, od 12 let. Režie: Joe Wright. Scénář: Seth Lochhead, David Farr. Kamera: Alwin Kuchler. Hudba: The Chemical Brothers. Hrají: Saoirse Ronanová (Hanna), Cate Blanchetová (Marissa), Eric Bana (Erik), Tom Hollander (Isaacs), Jason Flemyng (Sebastian). V kinech od 7. července 2011.
