Hraběnka Marguerite Dumontová vášnivě miluje hudbu, ale má smůlu, že to neplatí i naopak. Procítěně vřeští slavné operní árie, se zápalem przní operní partitury a vyvolává současně lítost, zděšení, pokrytecký aplaus i sympatie, jež občas vzbuzují snaživí outsideři, kteří jsou totálně mimo mísu. Zpívá „božsky falešně“, ale s čistotou anděla, který si místo křídel přimontoval vrtuli a věří, že se s ní bude bezhlučně vznášet nad krajinou Mozarta, Pucciniho a Beethovena. Právě to rozbalila v našich kinech, kde si ji můžete poslechnout na vlastní, vyluzovaným zvukům se vzpírající, uši.
Marguerite žije ve vlastním světě a má dost prostředků, aby si, obklopena originálními partiturami, které nedokáže uzpívat, uskutečňovala svůj falešný sen. Sen o slavné operní divě, které aplauduje La Scala i Metropolitní, zasypávané květinami obdivovatelů, okouzlených čistými tóny, deroucími se z jejího hrdla a činícími tento svět lepším a krásnějším. Pěkná kulovka!
Ve skutečnosti krákorá v salonu svého sídla brutálně zdevastované árie ze světových oper, před spřízněným klubem VIP publika, které střídavě potlačuje smích a střídavě předstírá zdvořilý zájem a uznání, ze zákulisí dirigované komorníkem Madelbosem a trpně přihlížejícím manželem Georgesem. Nikdo se jí neodváží říci pravdu, která by ji zabila, a tak všichni posilují morbidní iluzi, jež vede k její naivní sebestřednosti, koledující si o fatální důsledky.
Dostavily se ve chvíli, kdy usoudila, že svůj hlas už nemůže dál tajit před širokým operním světem. Za pomoci pěveckého maestra, švorcáka, který ví, že je to marnost (ale momentálně by se mu sešla nějaká hotovost), radikálních intelektuálů (zastávajících názor, že svět je třeba zničit, aby se mohl obnovit), podpory loajálního Madelbose (který může být také pěkný hajzl) a manžela, jenž se naučil jejím trapasům rezignovaně přihlížet, plánuje Marguerite oslnivé finále. Událost, nebo debakl operní sezony – veřejný benefiční koncert v pařížské Opeře...
Catherina Frotová je úžasnou „královnou kraválu“
Režisér, spoluscenárista tohoto snímku a častý host filmových festivalů Xavier Giannoli (Píseň pro tebe, Superstar) se ve svém šestém celovečeráku nechal inspirovat postavou americké operní zpěvačky Florence Foster Jenkinsové, jejíž šílený hlas jí ve 40. létech vynesl přezdívku „královna kraválu“. Giannoli umístil děj do Francie, posunul do 20. let a do hlavní role obsadil (což bylo klíčovým tahem) úžasnou Catherinu Frotovou, kterou jsme naposled viděli, jak ve filmové pohlednici Z prezidentské kuchyně vařila pro Françoise Mitteranda.
Brilantní Catherine Frotová dokázala odstínit a naplnit pravé i falešné tóny své komplikované postavy, jež má komediální, tragický i dramatický rozměr. Tohle je její film, který táhne nejen její pěvecké neumětelství, ale především věrohodný, naivně čistý a za svým cílem tvrdošíjně směřující charakter, který vám není lhostejný. Dobře jí sekundují vedlejší postavy, chápavý manžel André Marcon, cynicky kalkulující maestro Michel Fau a zejména černý komorník Denis Mpunga. Na budování atmosféry a výtvarně zajímavého vizuálu se hodně podílí kamera Glynna Speeckaerta, děj nenápadně graduje a vy se ptáte, jak tohle může dopadnout?
Strašlivě falešné a strašlivě upřímné
Marguerite je komorní příběh ženy, jež tragicky bloudí mezi falešnými tóny, které pro ni znamenají pravý život. Jejího šíleného zpěvu je tu tak akorát, aby nezačal prudit, scénář je lehce „zaplevelený“ vedlejšími figurami a motivy, které nikam nevedou, Marseillaisa v jejím podání je skandál k sežrání a české lokace (zámek na Slapech, Vinohradské divadlo) jsou připomenutím naší koprodukce. Všechno je to strašlivě falešné a strašlivě upřímné, jenom mě žere, že pořád nevím, zda má Marguerite opravdu mezzosoprán a ne koloraturní soprán.
P.S.: Uvidíme, jak si se stejnou látkou v právě dokončeném filmu Florence Foster Jenkinsová poradili Stephen Frears a Meryl Streepová.
