Naposledy v této sezóně soubor baletu Národního divadla uvedl představení Extrém. Večer, který na pražské Nové scéně premiéroval před dvěma lety, je složený ze tří choreografií – dvě z nich vytvořil Petr Zuska, šéf baletního souboru, třetí je dílem světoznámého českého choreografa Jiřího Kyliána. I když text v programu k představení uvádí, že všechny tři choreografie spojuje „vyhraněný pohled na mezní a často kontrastní životní události a především extrémní režijně-choreografické zpracování“, dramaturgicky tento triptych v konečném dojmu nepůsobí vůbec jednotně.
Zuskův Little Extreme je choreografií, která byla původně vytvořena pro Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu, kde měla premiéru v roce 2006. Záměrem choreografa bylo v díle pro šest tanečníků a dvě tanečnice znázornit představu o tom, jak surový a drsný je dnešní svět, vyprávět příběh o jakési periferii města plné násilí. Scéna je zcela minimalisticky pojatá, jako rekvizity využívá Zuska pouze strohé svítící krychle, v kontrastu k nim pak velkého červeného plyšového medvěda, se kterým tanečníci interagují.
Jako hudební doprovod použil autor hudební mix současné americké hudební scény – hudbu hiphopovou, rapovou či r´n´b (jako 2Pac, 50 Cent, Cypress Hill, Akon, Nelly, Eminem atd.) kombinuje s relaxační hudbou a mluveným slovem v německém jazyce. Je škoda, že se sled tanečních kroků a figur, které Zuska používá, neinspiruje použitým specifickým hudebním stylem a nenaplňuje tak hudbu, všechny prvky jsme u něj už zvyklí vídat v jiných choreografiích. Ani svým interpretům nedává Little Extreme mnoho příležitostí se ukázat.
Druhou částí večera byl Kyliánův Last Touch, který měl premiéru v Haagu v roce 2003. Už první pohled na scénu napoví divákům, že se v díle asi příliš tančit nebude. Celé jeviště je pokryto zřasenou světlou látkou, po scéně je rozestavěn nábytek z 19. století. Prostor připomíná elegantní salón, ve kterém je šest postav v krásných dobových kostýmech. Za velmi monotónní hudby se tanečníci v neuvěřitelně pomalém tempu pohybují, gestikulují, posunují se po jevišti. Sledujeme tak jakýsi živý obraz, který vypadá jako rozpohybovaná stařičká fotografie. Kylián se snaží vyjádřit to, co by jinak na jediném fotografickém záběru zůstalo skryto, tedy příběh o vztazích mezi lidmi a jejich vnitřních pocitech.
Je velmi obtížné soustředit se na všech šest účinkujících najednou. Občas se divákovi stane, že když se zadívá na jednu z postav, je za malý moment až překvapený, jak hodně se v tak krátké chvilce proměnila poloha či držení těla dalšího interpreta. Ač Kylián pracuje s naprostým minimem pohybů, udržuje diváky po celou dobu v obrovském napětí. Celé dílo je snové, surrealistické a má neskutečný až elektrizující náboj. Někteří diváci ovšem neunesli extrémně pomalé tempo, brzy po začátku bylo slyšet, že jsou nepozorní, což ostatní dost rušilo. Posléze jich zhruba osm dokonce i opustilo sál. Jako hostující interpretka se představila Nataša Novotná (420 People), která tančila v choreografii při jejím premiérovém uvedení a spolu s kolegou Václavem Kunešem s baletním souborem Národního divadla tento kus nastudovala. Osobně mě tato část zaujala nejvíce.
Poslední část večera pod názvem A Little Touch of The Last Extreme je opět z pera Petra Zusky, který jej vytvořil speciálně pro tento komponovaný večer. Hlavním tématem díla je lidský život a jeho jednotlivé fáze. Vystupují zde postavy jako batole, stařec a tři taneční dvojice – představující děti, mladé a dospělé. Hudební podklad je široké spektrum žánrů od Arvö Pärta přes Jamese Brauna po Michaela Jacskona. Choreograf využívá spoustu rekvizit a motivů - hrací karty, svítící krychle, houpací křeslo a další. Vysvětluje sice jejich využití jako odkaz k předešlým dílům večera (jak ostatně napovídá i název choreografie), jejich význam mi však unikal. Povedený byl tanec dvojice Zuzana Šimáková – Alexandre Katsapov ve skleněné krychli, hezký nápad byla i práce se světlem a siluetami tanečníků v pozadí, jinak ve mně poslední kus nezanechal žádné emoce. Jde tedy podobně jako u prvního Zuskova díla o pouhý sled nepříliš nápaditých kroků a akce, u kterých se divák sice občas pobaví, ale chybí jim hlubší obsah.
Obě Zuskovy choreografie pouze sekundují dílu Kyliánovu, což je na celovečerní divadelní představení dost málo. Extrém tedy podle mého názoru patří k průměrným baletním představením. Co bylo však na inscenaci vskutku ´extrémní´, byla délka přestávek mezi jednotlivými kusy. Každá z nich trvala pětadvacet minut, což je opravdu hodně.
