Nedělním ránem se od Vltavy nesla krutá zpráva. René Pape ze zdravotních důvodů odřekl svou účast na slavnostním koncertu v Národním divadle, pořádaném u příležitosti 50. ročníku Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka. Osmero laureátů prestižního ocenění jej však důstojně zastoupilo. Kromě famózního Adama Plachetky nejvíce zaujala Olga Jelínková coby Bernsteinova maniodepresivní Kunigunda.
Ti, kteří si již několik dnů broukali árii Filipa II. z Verdiho Dona Carlose, kterou měl Pape přednést, mohli akorát spolykat slzy, popřát slovutnému basistovi, ať se mu Escorial dlouho vyhýbá, a nechat se potěšit dalšími dávnými i nedávnými laureáty Dvořákovy soutěže.
Taktovka slavnostního galavečera byla svěřena významné personě české vážné hudby, dirigentu Liboru Peškovi. Orchestr řídil s rozvahou, zpěváky taktně doprovázel. Večer byl totiž věnován jim, jak úvodním slovem v neobvykle odbytém programu bystře podotkl ředitel Národního divadla Jan Burian: „Bez operních pěvců opera neexistuje,“ což je pravda, kterou lze pochopitelně aplikovat i na árie.
Jako první se publiku představil korejský tenorista Minseok Kim, který na soutěži před šesti lety kromě první ceny získal i ocenění za nejlepší interpretaci barokní árie. Pražanům se rozhodl představit Faustovou árií ze stejnojmenné opery Charlese Gonouda. Minseoku Kimovi nutno přiznat uspokojivou techniku především ve vyšších polohách, že by ale pro lásku duši ďáblu upsal, nešlo z jeho projevu vytušit.
Nominace na Thálii na Popelku nestačí
Naopak Michaela Kapustová předvedla závěrečnou árii Rossiniho Popelky věrohodně. S rolí je sžitá, za její provedení v Národním divadle v Brně byla dokonce nominována na cenu Thálie. I v Praze bude Popelka k vidění, nové nastudování si odbude premiéru v lednu. Bohužel bez Michaely Kapustové, která obsazena není. Zvláštní…
Mladý americký barytonista Nicholas Davis zazpíval pražskému publiku dvě z Dvořákových Biblických písní, příjemně překvapila jeho skvělá výslovnost. Davis má hebký hlas krásného zabarvení, což ovšem k interpretaci textů z Knihy žalmů nestačí. Kdo slyšel Biblické písně v podání Eduarda Hakena nebo ze současné generace Jana Martiníka, musí uznat, že Davis má k jejich vnitřnímu napětí prozatím daleko.
Intimní a hluboké jsou i Čtyři poslední písně Richarda Strausse, který se na sklonku života vyrovnával s konečností četbou básnického díla Hermanna Hesseho. Dvě z písní publiku předvedla německá sopranistka Joo-Anne Bitter, jejíž hlas se lehce vznášel nad orchestrem, reflektoval textovou předlohu a především písní Září („Opadávající strom pomalu zavírá znavené oči“) navodila silně melancholickou, meditativní atmosféru.
Plachetka vyžebral enormní aplaus
Miláček českého publika Adam Plachetka opět naplnil svou skvělou pověst. Přednesem Kalinovy árie „Jsem žebrák“ ze Smetanovy opery Tajemství nejenže rozvibroval všech 260 lampiček obřího závěsného lustru, ale došlo i k malému paradoxu, divák pěvci v naleštěných lakýrkách a padnoucím obleku na chvilku uvěřil, že „je zadlužen a chud“. Hlediště po doznění árie explodovalo.
Jeho manželce Kateřině Kněžíkové velmi sluší Dvořákova hudba, v Národním vystupuje jako Terinka v Jakobínovi, Milostné písně půvabně provedla letos na Pražském jaru. Árii Xénie „Mně zdálo se…“ z opery Dmitrij, kterou na slavnostním koncertě okouzlila diváky, má rovněž skvěle vypracovanou, navíc je schopna ji podat s potřebnou křehkostí. Fanoušci Kateřiny Kněžíkové se již zajisté nemohou dočkat její Julie v Gonoudově opeře podle Nervalova ztvárnění Shakespearova slavného dramatu.
Kunigunda Olgy Jelínkové
Nejdivočejší kus večera, těžkou árii z Bernsteinovy operety Candide, zvolila sopranistka Olga Jelínková. Poněkud labilní až hysterická Kunigunda nesnesitelně trpí těžkostí zdevastovaného života společnice vlivných Pařížanů a zároveň zažívá extatické návaly euforie ze svého ďábelsky drahého šatníku.
Voltairova předloha je nevyčerpatelně vynalézavou společenskou parodií, Bernstein do své operety kongeniálně vkládá také zesměšnění klasických operních belcantových árií, jaké psali kupříkladu Donizetti či Bellini. „Glitter and Be Gay“ byla vítaným, provokativním zpestřením a uvolněním večera, na tvářích vážených hostů v lóžích se dokonce objevil úsměv. Jelínková nekonečné koloraturní běhy zazpívala téměř bezchybně a zvládla předvést i rozkošně pokleslý herecký výkon.
Přestože je Roman Janál ve stálém angažmá brněnského divadla, pražský operní provoz si bez něj lze jen sotva představit. Jeleckého árií „Ja vas ljublju“ z Čajkovského Pikové dámy dal jasně najevo, že je ve výborné kondici, jeho projev byl lyrický, cituplný a vnitřně intenzivní. Ti, kteří chodí do divadla pravidelně a barytonistu dobře znají, nemohli být překvapení. V květnu se Janál představí v premiéře veristické opery Umberta Giordana Andrea Chénier, v níž ztvární roli Carla Gerárda.
Plachetkovi spolu na scéně. Kdy příště?
Závěr večera patřil manželům Plachetkovým, publikum si je mohlo vyslechnout v duetu Noriny a Malatesty z Donizettiho Dona Pasquala. Plachetka s Kněžíkovou se výborně herecky doplňují, barvy jejich hrdel spolu taktéž ladí, je čirá radost je sledovat. Pro ty, kteří byli zvyklí oba v Národním divadle vídat bok po boku pravidelně, se nicméně jedná o výjev hořkosladký. Plachetka v Praze želbohu žádnou operu nezpívá a v nejbližší době ani nebude. A Kněžíková zase nepěje ve Vídni.
Všichni zúčastnění reprezentovali Dvořákovu soutěž důstojně a jasně dokázali, že v Karlových Varech nežijí z tradice, ale z odbornosti a schopnosti poznat talent. Národnímu divadlu v Praze je pak namístě poděkovat za snahu nabídnout mladým zpěvákům možnost jejich nadání rozvinout. I když ne vždy je distribuce rolí pro jednotlivé sólisty nezasvěceným pochopitelná.
