Fundamenty & Sedimenty / Vzpoura hraček 2011 v Galerii hlavního města Prahy a Mutující médium v Galerii Rudolfinum - o obou souběžně představovaných výstavách vyšla celá řada recenzí, od tzv. informačních po zajímavé, vtipné i věcně kritické rozbory a analýzy. Připojuji pár poznámek možné pohledy lehce doplňujících. Podívejme se spolu na tři veličiny, v tomto případě zdánlivě jednoznačné, přesto však jsoucí opravdu ve stálém vývoji a dynamickém pohybu.
Galerie: Obě dvě instituce jsou dnes impozantními nositeli prezentací současného českého i světového moderního umění. Po jistém odumření Národní galerie, která by teoreticky měla nést daleko významnější podíl na práci s moderním uměním, postupně převzaly vůdčí iniciativy, což v chvályhodné kvalitě a značném tempu činí již několik let.
V době, kdy se vystavuje v libovolných prostředích, ať již z důvodů ceny, nebo místa, či pro potřebný kontrast, nebo patřičné naladění (čti vzrušení) diváka, což u města, jako je Praha, platí poměrně výrazně, přihlédneme-li k tomu, že místo trpí konstantním nedostatkem finančních prostředků na významnější, zejména dovezené výstavní projekty, si obě místa vytvořila zjevnou míru zodpovědnosti.
Galerie hlavního města Prahy v poměrně značném, někdy oslepujícím tempu vrhá na "trh" stále nové projekty, velmi často logicky zrcadlící střední a nejmladší generaci tvůrců, a vytváří tak nejen nové publikum, kterému takové počínání konvenuje, ale také kvalitní mapu mladé české scény. To vše v prostředí důstojném a v prostorách chvályhodně zvládaných.
Galerie Rudolfinum, která nastartovala v předešlých letech obdivuhodně a tvrdohlavě ve výběru zdejšího, ale svého času i světového moderního umění v rozsáhlých celcích, po jisté době z řady důvodů, po lehkém váhání, přešla k prezentacím současného českého umění, stále častěji tvůrců mladší i nejmladší generace. Pár metrů od sebe se tak potvrdila dvě prostředí, se kterými můžeme, jak vidno, vážně počítat a úspěšně tak, sečteno, suplují některé zahraniční výstavní velkodomy. Bez takovéhle pozice a zaměření by obě zmiňované výstavy nemohly vzniknout (alespoň ne v tomto rozsahu a kvalitě).
Kurátoři: Obecně je jednoznačné, že kvalitní výstavu v těch dobrých případech logicky vytváří kurátor. Jeho osobnost, podobně jako u režiséra filmu nebo inscenátora jiných mediálních prezentací, vytváří formu i dopad celé akce. Oba dva svrchovaní autoři jsou osobnosti již několik let se formující a jdoucí velmi jednoznačně svým identifikovatelným směrem. Sázka na Petra Vaňouse v případě Fundamentů a sedimentů a na Pavla Vančáta u Mutujících medií nebyla rizikem, protože oba se ve svých oborech cítí doslova jako ryba ve vodě a navíc přinášejí schopnost vlastního pohledu a výběru.
Jak bylo již v mediích zmíněno a jak se autoři sami ve svých textech vymezují, ani v jednom případě nejde o výstavu obrazů nebo výstavu fotografie. A v žádném případě o výstavy shrnující a prezentující současnou scénu. Petr Vaňous zaťatě připomíná, v rámci zadání, své oblíbené autory, kterým léta poctivě slouží, zpočátku stíhán nepochopením, nebo dokonce povýšeným posměchem. Zde je propojil se jmény starší generace a vytvořil unikátní výstavní soubor, adorující jednoduchost a redukování formy.
Pavel Vančát, jehož až posedlá záliba ve fotografii, zejména v pracích nové generace, je všeobecně známa, použil Rudolfinum jako výstavní platformu pro osobitý pohled na segment tvůrců, který mu posloužil pro ilustraci možné analýzy stavu současné české fotografie, a rozdělením výstavy na související celky podal návštěvníkovi pomocnou kurátorskou ruku. Volba stále ještě mladých a nápady překypujících kurátorů je důležitou kvalitou, která nejen chválí pořádající subjekty, může vysoce konzervativní publikum možná odpuzovat, ale potvrzuje dynamičtější a mladší směřování obou institucí, jak jsem ostatně zmínil výše.
Vystavovaná díla patří ve výtvarném umění ke stále ještě nejsledovanějším a svým způsobem konzervativním médiím. Díky explozi popularity a dostupnosti fotografie a možná i díky zdánlivě snazšímu čtení tohoto zlidovělého média (nezapomeňme na oblibu a dostupnost fotografie v západní a střední Evropě po celé dvacáté století a její jakoby až zničující erupci po nástupu všeobjímající digitalizace) má Vančát ve svých Mutujících médiích možná významnější základnu diváků. Ty však doslova odrovnává vytvořením osobitých kapitol, logicky ilustrujících možný subjektivní nebo také objektivní výklad tématu – viz jeho rozdělení výstavy na soubory Piktorialisté, Stratégové, Manipulátoři, Nefotografové a Po fotografii. Komentáře o tom, že kurátor vystavuje své přátele, jsou nesmyslné - kurátor vystavuje samozřejmě takové autory, kteří co nejvěrněji ilustrují vnitřní zadání. Petr Vaňous bývá „obviňován“ ze stejného kurátorského hříchu. Má to možná ještě jednoduší, protože celá řada autorů, naplňujících vnitřní zadání, patří k často kurátorem prezentovaných autorů. Nicméně doplnění základního segmentu o mnoho dalších jmen a propojení s opravdu „zasloužilými“ mistry české výtvarné scény tuto interpretaci nabourává. U Vaňouse navíc došlo k výraznému architektonickému řešení celé výstavy, které většinu návštěvníků, i otrlých, překvapí, ale pokud přistoupíme na zadaná pravidla, musí být přijato.
Závěrem: Dva kurátoři vytvořili ve dvou prestižních výstavních domech dvě opravdu přitažlivé a zajímavé výstavy. Liší se od sebe, jak jen mohou, jsou svrchovaně autorské, subjektivně pojaté, nepostrádají však humor a pro mnohé diváky mají nepopiratelnou informační hodnotu. Navíc jsou dokladem pulzujícího výtvarného života v Čechách. Vědomě však přistupujeme na to, že sledujeme pouze určitý, viditelný a důležitý segment, nikoliv velkolepou hodnotící prezentaci.
Vaňousova výstava: Hynek Alt & Aleksandra Vajd / Jonáš Czesaný / René Hábl / Daniel Hanzlík / Markéta Hlinovská / Monika Immrová / Vladimír Kokolia / Vladimír Kopecký / Jakub Lipavský / Jiří Matějů / Michaela Maupicová / Jan Merta / Vojtěch Míča / Josef Mladějovský / Petr Nikl / Jaromír Novotný / David Pešat / Jiří Petrbok / Ivan Pinkava / Petr Písařík / Ondřej Přibyl / Jiří Sopko / Jitka Svobodová / Robert Šalanda / Lubomír Typlt / Jindřich Zeithamml
Vančátova výstava: Ivan Pinkava, Václav Jirásek, Václav Stratil. Jiří Thýn, Hynek Alt a Aleksandra Vajdová, Jasanský/Polák, Markéta Othová, David Možný, Štěpánka Šimlová, Pavel Baňka Alena Kotzmannová, Michal Kalhous, Zbyněk Baladrán, Veronika Bromová, Jiří Černický, Milena Dopitová, Jiří Kovanda, Michal Pěchouček, Daniel Pitín, Antonín Střížek, Jiří Surůvka a Filip Turek.
Obě výstavy je možné vidět do 1. května.
