Erica Jongová (nar. 1942) je známá především jako feministická spisovatelka, která svým dílem dodává - či hlavně v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století dodávala - ženám odvahu žít svůj život po svém, bez ohledu na předsudky a konvence; shodit okovy, zbavit se strachu a "vzlétnout". Jedna z jejích nejznámějších knih, která vyšla i česky, se ostatně právě tak jmenuje: Strach vzlétnout. Snad proto jsem čekala, že kniha Desátá múza Sapfo bude agresivně feministická, vyzývavě provokativní, eroticky lesbická (nebo lesbicky erotická?). Kniha možná stopy všech těchto charakteristik obsahuje, ale žádnou z nich nenaplňuje beze zbytku, což pro čtenáře není zklamáním, nýbrž příjemným překvapením.
Kniha Desátá múza Sapfo je především poutavým, čtivým a barvitým románem o životě a tvorbě jedné pozoruhodné ženy. Ta se jmenovala Sapfo a žila ve starověkém Řecku na ostrově Lesbu před 2600 lety, kolem roku 600 před Kristem. Sapfo dnes vnímáme jako básnířku, ale ona žila v době, kdy se písně stále ještě víc zpívaly než psaly - snad proto ji autorka označuje za „křížence mezi Madonnou a Sylvií Plathovou“, ale označuje ji tak až v doslovu, takže čtenáře, který nemá takovéto zkratkovité aktualizace rád, tím při četbě románu nijak neruší.
Současníky Sapfo byli egyptský faraon Necho, bajkář Aisopos (Ezop), panovník Nabukadnesar, filozof Herakleitos a další „velká jména“ známá z historie. Román bych proto mohla označit za historický, ale nerada bych tím odradila ty, kdo by knihu chtěli vnímat především jako román o citlivé ženě, která bojuje o své místo na světě: řeší problematický vztah se svou matkou, která Sapfo (samozřejmě v jejím zájmu, jak to matky dělávají) nadlouho připraví o milovanou dcerku Kleidu, trápí se odloučením od Alkaia, jehož miluje, ale trápí se i v manželství s bohatým starým Kerkylem, jehož nemiluje, soupeří s intrikami krásné kurtizány Rhodopidy a skládá písně, které jsou stále oblíbenější a úspěšnější.
Nikoho jistě nepřekvapí, že Sapfo prožívá i řadu milostných vzplanutí k ženám - nejprve ke své otrokyni a družce Praxině, později ke krásné věštkyni Isidě. Dnes bychom tato vzplanutí označili za lesbická a Sapfo za bisexuální ženu, ale svět románu i jeho hrdinka se takto jednoznačným vymezením brání. Sapfo prožívá především velikou lásku, lásku v mnoha podobách a k mnoha lidským bytostem. V té lásce je hodně erotiky, vášně a smyslnosti, ale to, jestli je objektem lásky muž nebo žena, až takovou roli nehraje. Je to laskavý, radostný svět - nevím ovšem, jestli je to víc skutečný svět antického Řecka v době, kdy v něm žila Sapfo, nebo jestli je v něm přece jen víc současné interpretace americké feministky Eriky Jongové.
Autorka v doslovu říká: „Sapfo představuje idol pro všechny ženy, bez ohledu na to, že se toho o ní ví tak málo. Je spojována s ženskou sexualitou a právy homosexuálů, přičemž ona sama vůbec nemusela být homosexuální, možná milovala ženy i muže, jak to bylo obvyklé ve starověkém světě - a je i v našem. Pojetí homosexuality jako vyhraněného životního stylu v klasickém starověku neexistovalo. Lidé byli bisexuální, nepodléhali pocitu sexuální viny v našem chápání, byl to pohanský svět.“
Knihu Desátá múza Sapfo lze ovšem doporučit i ženám, pro něž Sapfo žádným idolem není. Lze ji doporučit dokonce i mužům, a nejenom jako vhodnou četbu na dovolenou do Řecka - třeba na ostrov Lesbos.
LIKA KLUB 2007, přeložila Hana Volejníková, 347 stran
