Deníkové záznamy, které si psal básník Jan Hanč od konce 40. let až do své smrti, vyšly nyní v definitivní podobě, opravené a doplněné o nově nalezené texty. Nabízejí tak nejen zprávu o osudu jednoho člověka, ale zároveň - díky své otevřenosti - i obraz celé doby.
„Pro toho, kdo se blbě ptá, není odpovědi“
„Básník má pouze dvě možnosti: Buď nalévat čisté víno, anebo mlčet. Obojí je nesmírně těžké. Třetí možnost, nalévat patoky, zdá se být nejsnazší; není to však možnost, je to zrada, zběhnutí. Zrada a zběhnutí, čeho? Pro toho, kdo se blbě ptá, není odpovědi!“
Již z těchto slov je jisté, že Jan Hanč (1916-1963) by to neměl lehké za žádného režimu, o tom bolševickém netřeba mluvit. A dnes? Pustili by ho mezi sebe zavedení autoři, matadoři literárních magazínů? Obávám se, že ne, patoky jsou v oblibě v každé době.
Básník jediných Událostí
Bývá označován za outsidera a něco na tom jistě je – tento člen výrazné a stále zcela nedoceněné Skupiny 42 vydal za svůj život pouze jedinou knížku: sbírku veršů a básnických próz Události. To bylo v roce 1948 a vzhledem k Hančově profilu, občanskému i uměleckému, bylo jasné, že na oficiální publikování může zapomenout. Vlastně, v roce 1959 a 1962 mu vyšly ještě dvě odborné publikace o lehké atletice, Hanč byl totiž také výborným sprintérem a později trenérem. A to bylo na dlouhá, předlouhá léta vše.
Koncem 60. let byly sice v Tváři a v antologii Podoby otištěny části Hančových textů, v roce 1970 měl vyjít knižní výbor, připravený Janem Lopatkou, ovšem nevyšel. Takže následoval samizdat, knižně vyšly Události až po roce 1989, v neúplné a ne zcela správné podobě. Nyní, díky vynořivším se originálním rukopisům, tedy konečně máme Jana Hanče v úplné podobě.
Neuhnout, nepodřídit se
Zápisky to nejsou veselé, doba prosakuje snad do každičkého slova, jako třeba v těchto verších: „Snad strach / snad neumění nalézt slova / nám bránily kdys mnohé vyslovit / a tato nevyřčená slova / nám dodnes visí v duších / jak těžké krápníky…“
Hančovy texty však nejsou prodchnuty nějakou resignací, sebelítostí. Zapisuje, co vidí, co cítí, nikoho, tedy ani sebe, nešetří. A nedělá si iluze: „Absolvoval jsem nedávno jeden projev a se mnou asi sto tisíc lidí. A dozvěděl jsem se mnoho věcí, které jsem dosud nevěděl, jako že močůvka voní, a mnoho lidí na to: Hurá a sláva!“
S takovým postojem se možná těžko žije, jinak to ale Jan Hanč nedovedl. Neuměl hrát hry s režimem, nesnažil se to jakkoli skoulet. V tom můžeme jeho zápisky, ale i verše, přirovnat k deníkům Jana Zábrany. A zároveň Hanč připomíná svou vytrvalostí setrvávat na „svých“ pozicích, tímto morálním tvůrčím imperativem, kolegu ze Skupiny 42 Jiřího Koláře – také ten ve svých textech a básních často reflektoval potřebu, ba dokonce nutnost neuhnout, nepodřídit se.
Jen tak, tvrdil, a psal to i Hanč, lze dosíci pravé literatury, jen tehdy, v naprosté upřímnosti a neprodejnosti, v ochotě a připravenosti riskovat, spočívá pravá poesie. Vše ostatní jsou jen umné veršovánky, můžeme dodat. Jak napsal ve své hančovské studii (a vlastně psal i o sobě) z roku 1970 Jan Lopatka: „Umět psát neznamená dát něco lépe nebo hůř dohromady, ale umět nesejít z cesty za každým profánním hlasem. Znamená to tedy především být schopen tuto cestu tušit. Znamená to, paradoxně vzato, neumět vlastně mnoho věcí, obávat se profánní dovednosti, vědět, že umím-li napsat zručnou variaci, je většinou dobré to raději ani nezkoušet.“
U Hanče, jak napsal Lopatka, došlo ke „splynutí života a díla“, deník není pouhým dokumentem, zároveň se vymyká běžné „literatuře“ – již třeba tím, že v deníku, coby svébytném žánru, lze skutečně úplně vše. Mimochodem, podobně jako v dopise, který je možná ještě svébytnějším a jedinečnějším útvarem. Ovšem za jednoho důležitého předpokladu: jejich pisatel musí být osobností. A tou Jan Hanč rozhodně byl, nejen proto ovšem stojí za to jeho Události číst.
Jan Hanč: Události, vydal Torst, 2016.
