Diviš byl nejenom jedinečný výtvarník, jeho životní osudy by vydaly na pěkně napínavý film – o tom všem zasvěceně píše v monografii Alén Diviš jeho znalec a „objevitel“ Jaromír Zemina. A je toho vskutku dost!
Jaromír Zemina se Divišovu dílu věnoval skutečně soustavně a dlouhá léta jako v podstatě jediný. Lze tedy jen chválit, že nyní shromáždil své texty, které o tomto umělci napsal od roku 1974, přičemž vůbec nevadí, že většina z nich vznikala buďto pro katalogy Divišových výstav (pořádaných, jak také jinak, Zeminou), či jako proslovy k jejich vernisážím.
A k výstavě současné, jež v Galerii Smečky potrvá do 30. června, vychází právě toto kompendium. Autor se sice v úvodu omlouvá, že díky této účelovosti se logicky jednotlivé texty někde lehce překrývají, jinde zase vznikají obsahové mezery, vůbec to však nevadí. Ostatně, při přípravě knihy dopsal k původním úvahám tři další, jež celý obraz doplňují. A použil-li sám Zemina výraz „úvaha“, je to zcela na místě, jeho divišovské texty totiž nejsou neseny klasickou kunsthistorickou hantýrkou, naopak je z nich cítit, jak blízký a niterný vztah k Divišovi - umělci měl.
Není na místě zde převyprávět příběh Divišova života, který byl často spíše k nežití, o to větší však úctu si zaslouží jeho vůle tvořit i v podmínkách, kdy jiní by to vzdali, pokud by rovnou nepadli. Protože, jak píše Zemina, „on se opravdu seznamoval hlavně s rubem, s temnou stranou života. Nebyl to umělec života, ale umělec v životě, v jeho špinavém víru (on, který nikdy nechtěl ani nedovedl být dobrodruhem, který toužil po klidu) a často na dně – v tom nejšpinavějším a nedrsnějším životě, opět a opět se mu vměšujícím do záležitostí tvůrčích.“
Outsider bez kalkulu
Fascinující přitom je, jak Diviš - aniž by se mu za to dostalo kdy uznání, tak zapomenutý a opomíjený, byl vlastně typický outsider - přitom ve své tvorbě o řadu let předjímal tendence, hýbající světem umění. Obrazy to byly téměř bezvýhradně neveselé, o to však poctivější, prožitější, a ano, skutečnější. A je jedno, zdali se jedná o reflexe pobytu v pařížském vězení La Santé, o ilustrace Erbenovy Kytice či Poeových povídek nebo Wildeovy Balady o žaláři v Readingu, vždy v nich nebyl sebemenší náznak kalkulu, hraní na efekt.
A není asi náhodou, že v pozdějších letech, zvláště pak ke sklonku svého krátkého života (Alén Diviš žil v letech 1900-1956) jeho původně silně brutální tvorba duchovněla, že se obracel k ilustrování biblických textů, tedy k textům hledajícím.
