Opici, tygra, pštrosa nebo klokana lze v Praze potkat nejen v zoologické zahradě, ale také v Colloredo-Mansfeldském paláci. Historickou budovu totiž obsadila zvířata výtvarnice Markéty Hlinovské. Na výstavě s názvem Srst ve městě zkoumá vztah mezi přírodou a civilizací.
Nevyhnutelné propojení dvou konkurenčních prostředí, jakými jsou příroda a civilizace, zajímá Markétu Hlinovskou dlouhodobě. Ekologický podtext ale není záměrem její tvorby.
„Mnoho lidí se mě na to ptá, já ale nechci být takový ten moralistní, politický, ekologický umělec. Není to primární, i když je jasné, že se tenhle význam do mých děl dostává,“ vysvětluje. Třeba v cyklu Březový háj. Ruličky papírů rozvěšené po galerijním sále představují kmeny stromů, kresby na nich paměť v letokruzích.
„Lidi determinujou“
Zatímco člověka lze v pracích Markéty Hlinovské těžko najít, zvířata jsou všudypřítomná. Výtvarnice při jejich ztvárnění vychází z klasické kresby a grafiky, zároveň ráda experimentuje. Například se šablonou a sprejem jako v případě vystavené série „portrétů“ opic. „Na začátku je konkrétní opice, ale postupně se rozpadá, až její tvář není poznat. Se sprejem je to řádění,“ prozradila, co ji na odbočkách od klasických technik přitahuje.
Mezi přírodou a světem stvořeným člověkem hledá Hlinovská paralely i rozpory. Například ve znepokojivém cyklu Odnikud nikam. Meditativní kresby znázorňují absurdně spárované dvojice nebo naopak osamocená zvířata a nejasné skvrny. Ty pro změnu vznikaly stěrkou na okna. „Skvrny vám rozjedou fantazii a v podstatě v tom obraze můžete vidět víc než já. To je i důvod, proč nekreslím lidi, protože ti strašně determinujou,“ obává se umělkyně.
Buvol pod lustrem
Vystavenou tvorbu také vtipně propletla s barokními prostory paláce. Třeba ke kukátkovému divadlu odkazují architektonické kulisy, které nastříkala na historické zdi. Doplnila je opět zvířaty: plameňáky hnízdícími na hlavicích nasprejovaného sloupu nebo opicemi posedávajícími na balustrádách.
Na architektonickou minulost paláce navazuje také rozsáhlý soubor kreseb Piano nobile, termín označuje patro s reprezentativním sálem a šlechtickými salonky. Těmi na papíře probíhají opět zvířata a výtvarnice v kresbách – jako v jakýchsi momentkách – zachycuje koně, který neubrzdil naleštěnou podlahu, nebo překvapeného buvola pod zdobným lustrem.
Snažím se v tvorbě nenudit sebe ani ostatní, říká Markéta Hlinovská. V umění proto ráda staví věci proti sobě a dovádí je tak k překvapivým pointám. To se jí daří i pro Srst ve městě, která je k vidění až do začátku října.
