Anthony Horowitz napsal pokračování příběhů o Jamesi Bondovi i Sherlocku Holmesovi, obojí na přání dědiců Iana Fleminga a Arthura Conana Doyla. Je autorem scénářů pro seriály Vraždy v Midsomeru i Hercule Poirot. Za svůj přínos literatuře získal Řád britského impéria. V rozhovoru s Terezou Willoughby prozradil, která slavná literární postava by jej v tvorbě lákala, i to, jak lze v dnešní době naložit s charaktery hrdinů z minulého století.
Když píšete o Bondovi a Sherlockovi, snažíte se je přizpůsobit pro diváka 21. století?
Vůbec ne. Když o nich píšu příběhy, jsem v jejich světě, v padesátých letech nebo na konci 19. století. Snažím se ponořit do toho, co vytvořili Fleming a Doyle, nechci jejich dílo přenášet do své doby.
Ale některé věci, které Bond dělá a říká, už dnes nejsou akceptovatelné. Jak pracujete s tím?
Samozřejmě si uvědomuju, že se s dobou změnilo naše myšlení i vyjadřování. Bond se chová tak, jak se lidé chovali v padesátých letech. Postoj k ženám, k cizincům, jeho snobství, dokonce kouření cigaret, to všechno dnes odmítáme. Tehdy to ale bylo normální, takže pro mě není problém to použít.
A jak vaše knihy přijímají čtenáři, hlavně v Anglii?
Základ je, že knihy přijali fanoušci Sherlocka i Bonda. Navíc dědici Iana Fleminga mě požádali, abych napsal druhou knihu, což mi potvrdilo, že to dělám správně.
Sám jste se s Jamesem Bondem potkal poprvé jako malý chlapec. Jak jste ho tehdy vnímal?
Byl jsem tehdy v příšerné internátní škole na severu Londýna. Měli jsme hrozné jídlo, nebyly tam žádné ženy ani sluneční svit. A do toho jsem objevil knihy a filmy, které mi otevřely nový svět plný luxusu, exotiky, cestování a krásných žen. Pořád si pamatuju scénu, kdy Ursula Anderssová vychází z vody v bílých plavkách. Bylo mi deset let a změnilo mi to život.
Jako literární postavu používáte také sám sebe. V čem je takové psaní jiné? Cítíte se třeba víc zranitelný nebo je to větší zábava?
Postava Anthonyho není úplně totožná se mnou, je to jen jedna z verzí mojí osoby. Neudělal jsem to kvůli svému egu, ale protože jsem se snažil převrátit detektivní žánr vzhůru nohama. Když jsem se jako autor umístil do příběhu, přestal jsem být vševědoucí, jako je Agatha Christie nebo Arthur Conan Doyle. Stal jsem se nejhloupější postavou v knize, protože najednou nic nevím. Pronásleduji detektiva a doufám, že to vyřeší, protože když se mu to nepovede, knihu nedokončím.
Vytvořil jste populární seriál Vraždy v Midsomeru a také jste se podílel na Herculu Poirotovi. Jaký je, řekněme, recept na to, co čtenáře nebo diváky chytne?
Nevím, jestli existuje recept. Řeknu vám jen, co dělám já. Na začátku jsou dva lidé. Jeden chce zabít druhého. Proč? To je jádro dobré detektivky. Musíte mít zajímavý a překvapivý důvod. Musí to být něco nového, co vás přiměje zvednout obočí. To mě vždycky zajímá. Proč byste mě chtěla zabít? A jak byste to dokázala udělat během tohoto rozhovoru? Mohl bych být zároveň v Londýně i v Praze?
Jste jako autor detektivek tak vytrénovaný, že vždy po pár stránkách víte, kdo je vrah, pokud nějakou čtete sám?
Ne, jen někdy. Není to kvůli tomu, že jsem spisovatel, jen jsem přečetl hodně detektivek. Pro detektivní romány ale platí, že ať tušíte vraha, nebo ne, přinášejí vám potěšení z četby.
Kdyby vás měl zítra oslovit kdokoli další, abyste dál psal o jeho postavě, koho byste si vybral?
Myslím, že už jsem si užil dost. Sherlock Holmes a James Bond jsou hodně. Je jen málo dalších postav, které by mě zajímaly. Ale přece jen jedna existuje, a to je Tintin. Celý život jsem miloval Tintina, a Hergé poslední příběh nedokončil. Pokud by mě o to požádal, byl bych ve velkém pokušení.
