O Enricu Carusovi se říkalo, že svým zpěvem dokáže roztříštit křišťálový pohár, hudebně vzdělávat se přitom začal až v osmnácti letech. Bylo mu lehce přes dvacet, když jako operní pěvec debutoval na scéně v Neapoli, kde se 25. února před sto padesáti lety narodil. Ve svém rodném městě, kde jeho jméno ponese brzy nové muzeum, také zemřel. Už jako umělec světového věhlasu. Ke slávě a slušnému jmění mu kromě neobyčejného talentu pomohla také technika. Caruso – příznivec moderních technologií – ke zvěčnění svého hlasu využíval tehdejší vynálezy, jako byl fonograf a gramofon.
Enrico Caruso se narodil do na děti početné, ale jinak chudé dělnické rodiny. Hudební nadání zdědil zřejmě po rodičích, Enricovy pěvecké ambice ve skrovných poměrech podporovala zvláště jeho matka.
Talentovaný „zjev statného mužství“
Zpočátku zpíval na ulici, v kavárnách a na různých večírcích. Profesionálně debutoval v polovině devadesátých let předminulého století v neapolském divadle v dnes už zapomenutém kuse L'Amico Francesco amatérského skladatele Maria Morelliho.
První velkou roli dostal Caruso v nastudování opery Feodra v Miláně v roce 1898. Zpíval na předních operních scénách – milánské La Scale, v londýnské Královské opeře Covent Garden, v petrohradském Mariinském divadle či v Teatro Colón v Buenos Aires.
„Zjev statného mužství. Černé oči blýskají duchem a bystrostí. Široká poctivá tvář září upřímností a důvěrou. V jeho úsměvu je cosi z neapolského uličnictví,“ napsal o Carusovi v roce 1913 divadelní kritik a ředitel Lessingova divadla v Berlíně Oscar Blumenthal.
Hvězdou Metropolitní opery
Vrcholem Carusovy kariéry i slávy bylo působení v Metropolitní opeře (MET) v New Yorku, kde debutoval 23. listopadu 1903 jako vévoda z Mantovy v nové produkci Verdiho Rigoletta. V pozici prvního tenora na newyorské scéně zůstal následujících osmnáct sezon.
Jakou byl hvězdou, dokládá i doložka v jeho smlouvě, která Carusovi, silnému kuřákovi dovolovala zapálit si i tam, kde jinak byla manipulace s ohněm přísně zakázána. Když měl mistr chuť na cigaretu, chodil za ním pro jistotu hasič s vědrem vody. Pěvcovým furiantským kouskem bylo vydechovat při zpěvu kouř, který do plic natáhl v portále těsně před výstupem.
Ani za pět set let se nezaplní jeho místo, psala Destinnová
Carusovou častou jevištní partnerkou v MET byla česká sopranistka Ema Destinnová. Rád s ní účinkoval například v Pucciniho Tosce, kde zpíval jednu ze svých nejoblíbenějších rolí – Maria Cavaradossiho. A zůstat s ní chtěl i mimo divadlo, jeho žádost o ruku ale nebyla vyslyšena.
„Nikdo ani za pět set let nezaujme jeho místo. Budou jiní pěvci, kteří budou okouzlovat, ale nikdy již nebude hlasu tak ojedinělého a tak bohatého barvou a krásou!“ napsala Emma Destinnová (pro newyorské publikum Emmy Destinn), když Caruso zemřel.
V nejlepších letech dosahoval pěvcův hlas až k vysokému (dvoučárkovanému) C, přestože ho nikdy nezpíval lehce. Lehce mu nebylo ani v prosinci 1920, kdy vystoupil na svém posledním newyorském koncertě. Zdravotní potíže ho donutily odejít ze scény, zemřel nedlouho poté, v srpnu 1921, nebylo mu ani padesát.
Poslední chvíle života trávil v rodné Neapoli, kde se letos v létě má otevřít nové muzeum věnované tomuto pěvci.
Caruso pochopil potenciál nahrávacího průmyslu
Caruso byl „prvním pěvcem v dějinách světové hudby, který pochopil a využil obrovský potenciál nahrávacího průmyslu“, zdůraznil italský ministr kultury Gennaro Sangiuliano.
Když Edison představoval veřejnosti fonograf, měl představu, že zařízení, které bylo na staniolový váleček schopné zaznamenat několik desítek vteřin hlasu či hudby, poslouží hlavně v kancelářích nebo při výuce jazyků. Hlavní využití ale našel při nahrávání hudby, od šlágrů až po operu.
Caruso díky fonografu svůj hlas zvěčnil poprvé v roce 1902, později ho se stejným průkopnickým nadšením vyměnil za technicky pokročilejší gramofon.
Možnosti, které technické novinky přinášely, vítal. V lednu 1910 si například jeho provedení árií z oper Sedlák kavalír a Komedianti přišli poslechnout návštěvníci několika desítek sálů, kam hudbu i zpěv dopravil jeden z prvních rozhlasových vysílačů. S Carusem tehdy zpívala také Destinnová.
Podle kurátorky neapolského muzea Laury Valenteové byl Caruso prvním umělcem, který prodal milion desek. A z otevřenosti vůči pokroku netěžil jen pěvec, ale i jeho posluchači, včetně těch současných. Zanechal po sobě totiž stovky zvukových záznamů pořízených v počátcích gramofonového průmyslu.
