Laterna magika představila 19. února novou inscenaci Podivuhodné cesty Julese Verna. Jediná premiéra tohoto souboru v sezoně, jejíž inspirací se staly fantastické obrazy a odvážní hrdinové Vernových románových příběhů, byla událostí očekávanou. Představení pro Laternu magiku připravil dramatik a režisér David Drábek, který si při jeho tvorbě předsevzal „sestrojení krasohledu do dávných časů pro celou rodinu“. Což o to, nápad by to byl zajímavý, ale forma a převedení do scénické podoby za ideou bohužel pokulhává.
Děj inscenace se odehrává v prostředí filmového ateliéru někdy na počátku minulého století. V něm se průkopníci nového média snaží zachytit na celuloidový pás jeden z nejslavnějších románů Julese Verna, Tajuplný ostrov. Na jevišti se tedy odehrávají jednotlivé scény jakéhosi divadla na divadle. Partička filmařů, z nichž každý je velmi specifickou postavičkou (bláznivý režisér, výstřední kameraman, snaživá asistentka, blonďatá diva či zkrachovalý herec), zápasí o zfilmování Vernova příběhu. Ve svém snímku, do nějž zasáhne i stárnoucí spisovatel a jeho žena, která ho opouští, připomínají etapy technologického vývoje a vědeckého poznání lidstva.
V materiálech tvůrci slibují svižnou dějovou linku i to, že budou Vernovo dílo nahlížet s humorem a nadsázkou. Komika a gagy v představení však působí jako improvizační scénky, které staví na lidovosti, jež připomíná humor Troškových filmů. Vousaté vtipy se natahují na dlouhé minuty a v předstíraném příběhu se vlastně za hodinu a půl vůbec nic nestane, nevyvine a nevypointuje.
Slepenec scén je nekonzistentní a ve výsledku srovnatelný s nějakým průměrným sitcomem. Celé je to spíš činohra, protože se tu v daleko větší míře hraje než tančí, a je škoda, že s Laternou magikou, slavným českým fenoménem spojujícím film, divadlo, tanec a hudbu, má představení málo společného.
Podivuhodné cesty Julese Verna působí jako celek rozpačitě. A nezachrání to ani bohatá a barevná výprava. Nová inscenace zkrátka nemá jiskru.
