V devadesátých letech psal reportér a sociální antropolog Radan Haluzík do novin a časopisů reportáže z válečných oblastí, nedávno se ke svým zkušenostem vrátil. V knize, jejíž název se ptá Proč jdou chlapi do války, se věnuje emocím a motivům v počátcích etnických konfliktů.
Jako reportér jezdil Haluzík do bývalé Jugoslávie a do oblastí na postsovětském Kavkaze, jako je Čečensko nebo Gruzie. Celkem prožil ve válečných oblastech pětadvacet měsíců a všímal si především dobrovolných bojovníků.
Sny a naivita
„Co je za tím nadšením, proč je to tak hrozně baví? Proč to velké hraní na vojáky, alespoň ty první tři týdny nebo měsíc války?“ ptá se Haluzík na to, co ho nejvíce zajímalo. „Protože je to baví, protože tam nacházejí nějaký druh sebenaplnění a splnění svých chlapeckých snů z knih a filmů,“ odpovídá si.
Text prokládá na čtyřech stovkách stránek karikaturami z dobového tisku a také fotografiemi, které sám pořídil. „Nejsilnější dojem na mě udělala všechna ta naivita, s níž do toho šli. Dnes máme téměř čtvrtstoletí od začátků těchto konfliktů a ty země se z toho stále nemohou dostat. Zaráží mě, jak dlouho marasmus vyvolaný naivitou trvá,“ upozorňuje v souvislosti s kavkazskými zeměmi i státy bývalé Jugoslávie.
Chystá už další projekt, válečné konflikty ale opustil. Po celém světě mapuje fenomén takzvaného podnikatelského baroka a hledá příběhy lidí, kteří jsou pro svůj sen ochotni překročit hranice státu, zákona nebo svých možností.
