Zpravodajský server BBC píše, že na divadelních představeních výrazně přibylo ovací vestoje. Diváci jsou prý covidové pandemii vděční, že mohou vidět živé herce a ze sedadel někdy vstávají už během představení. Kultura entuziastických reakcí, která provází velké množství produkcí, ale může devalvovat ty skutečně mimořádné, podotýkají jiní.
Přibývá ovací vestoje, všímají si média. Dojem mimořádnosti tak mizí
„Určitě je více ovací vestoje než dříve,“ potvrdila webu divadelní kritička Lyn Gardnerová. BBC popisuje, že například muzikál The Choir of Man v londýnském Uměleckém divadle vyvolává ovace vestoje většinu večerů v týdnu a lidé ze svých sedadel vyskakují i při některých písních. Britští tvůrci říkají, že větší množství ovací vestoje pozorují od konce pandemie.
Podle producenta Briana Hooka, jenž stojí za zmíněným kusem, je publikum nadšené tím, že se po dlouhých uzavírkách a období sociálního distancování vrátilo do hlediště. Nutno dodat, že zrovna zmíněný muzikál platí podle ohlasů za lidovou podívanou založenou na popových hitech, která jeviště mění na hospodu; rozjařené reakce diváků takový typ představení chce přímo vyvolávat.
Kritička Gardnerová se domnívá, že trend přibývajících „standing ovations“ přišel z USA, kde publikum ochotněji projevuje svou podporu. A tím, že vstupenky jsou často drahé, vztyk a aplaus na konci představení může být pro lidi způsobem, jak „přesvědčují sami sebe“, že se dobře bavili, dodala.
Spíš součást show než reakce
Pokud se tak ovace vestoje dějí pokaždé a nejsou spontánní, mohou takové gesto devalvovat. Co je pro někoho autentickým projevem uznání či surových, ryzích emocí, může být pro jiného vyprázdněným, nuceným gestem. „Co bylo jednou výjimkou, stalo se dnes normou,“ píše například The Spectator, podle něhož by měl potlesk vestoje nést průraznější zprávu - být takzvaně vykřičníkem, nikoliv standardní tečkou.
Ovace vestoje však nejsou novým fenoménem. Například na Broadwayi je taková reakce už dekády rituálem a lidé vstávají i ve chvílích, kdy se na jevišti objeví například celebrita v hlavní roli. „Během mého života se ovace vestoje změnily ze vzácných na běžné, takže je těžké uznat skutečné mistrovské dílo. Zdá se, že nyní jsou všudypřítomné standing ovation spíše součástí představení než projevem uznání za ně. Copak jste někdy šli na Hamiltona, kde se neaplaudovalo vestoje?“ ptá se ve svém komentáři na webu NBC News Maggie Mulqueenová.
Nejde ale jen o angloamerické specifikum. Kulturní publicista Josef Chuchma například v komentáři k Českým lvům píše, že „orgie (sebe)dojímání se a frenetické děkovačky náleží k duchu přítomné doby, která preferuje okázalost, obecně nestřídmost a zduřelý důraz na to, ať si každý řekne to svoje“.
„Stačí chodit do divadel či kin, kde na každé druhé premiéře diváci snaživě vyskakují ze sedadel, aby provedli standing ovation. Kdo netleská vestoje, není Čech. Zcela neúměrně se tím vytváří dojem mimořádnosti, která ale žádnou mimořádností není, když se bezmála stává nepsaným pravidlem,“ uvádí.
Slzy celebrit
O dlouhých ovacích se píše v médiích tradičně během festivalů v Cannes a v Benátkách, kde se jich ale dočká takřka každá světová gala premiéra. Nejsou tak ukazatelem kvality, dotváří však rozjitřenou a vzrušenou atmosféru prvního uvedení často očekávaných titulů, kdy jsou v publiku přítomné herecké a režisérské hvězdy. Nejdelší potlesk v historii vyvolal film Faunův labyrint, jemuž se aplaudovalo 22 minut. „A skutečně mi to připadalo jako 22 minut,“ sdělil GQ režisér Guillermo del Toro.
Loni se například Scorseseho snímek Zabijáci rozkvetlého měsíce dočkal v Cannes desetiminutových ovací, nový Indiana Jones ale „pouhých“ pěti - to stačilo listu Variety, aby označil přijetí za vlažné. Z festivalu z Benátek zase mohla média vděčně informovat, že během několikaminutových aplausů slzeli herci jako Bradley Cooper a Adam Driver či vdova po zpěvákovi Presleyim Priscilla.
Širší pohyby
Podle některých pozorovatelů takové reakce publika odrážejí širší společenské pohyby, podle nichž má být každý nějakým způsobem oceňovaný, některé umělecké soutěže už nevyhlašují vítěze a z redakcí médií mizí fundovaná umělecká kritika. Publikum tak ztrácí možnost orientace. Jiní podotýkají, že absence bujaré reakce po představení neznamená, že se lidem nelíbilo - po těch nejsilnějších se naopak někdy musí „sebrat“ v tichu a emocionálně se zorientovat.
Je to například i vážná hudba, která někdy dělá z koncertních síní jakési útočiště. „Obzvláště si cením ticha na samém konci díla – ten magický okamžik, kdy dirigent velí tichu, zatímco dva tisíce lidí zadržují dech, a zvuk se ztrácí ve své vlastní přízračné rezonanci. Kde jinde v hlučné, roztržité kultuře můžete zažít něco takového?“ ptá se komentář Boston Globe.
Burácející potlesk ale po takovém momentu může být ještě výraznější. V roce 1988 ukončily operu Nápoj lásky Gaetana Donizettiho ovace, které trvaly hodinu a sedm minut. Luciano Pavarotti se při děkovačce vrátil před publikum celkem stopětašedesátkrát.
