Celý život mě nejvíce baví improvizace, přiznává Jiří Stivín. Nekonformní flétnista a hráč „na všechno, co má díru“ oslaví 23. listopadu osmdesáté narozeniny. Podle svých slov neřeší hudební styly, za důležitější považuje osobnost muzikanta.
Za nejdůležitější a nejkrásnější hudební nástroj považuje Jiří Stivín lidský hlas. Hudební nástroje bere jen jako jeho napodobeninu. Sám začínal na housle. „Ale ne proto, že by se mi líbily housle, ale líbil se mi futrál, který jsem nosil, připadal jsem si s ním velice seriózní,“ vzpomíná.
Stivínovo jméno je ale dávno synonymem pro hraní na „dřeva“. Ve své sbírce má přes tři sta fléten. Zahrál ale i na trubku a saxofon, jako hudební nástroje využívá i věci, které původně hudebními nástroji nejsou: hřebeny, lahve, gumové hadice, pumpičku od kola i imitaci lidské kosti. „Vsadil jsem se, že zahraju i na banán, dalo mi to hodně práce, ale nakonec se ozval. Zato na housku jsem sázku prohrál,“ doplnil hudebník výčet.
Záleží na osobnosti, ne hudebním stylu
Stejně rozmanitá je i hudba, které se během své dosavadní hudební kariéry věnoval. Nevyhýbal se ani populární hudbě, spolupracoval mimo jiné s Michalem Prokopem, Radimem Hladíkem, Vladimírem Mišíkem nebo Petrem Jandou a kapelou Olympic. Jeho flétna zní v písni Slavíci z Madridu nazpívané Waldemarem Matuškou. Stivínovy skladby doprovodily také zhruba třicítku filmů, mimo jiné Co je vám, doktore, Jako jed, Pevnost. Nahrál i znělku k rozhlasovému Hajajovi.
„V každém hudebním stylu se najdou osobnosti, které zaujmou. Je mi jedno, o jaký styl se jedná, spíše jde o to, kdo muziku hraje. V každém stylu se najdou lidé, kteří to dělají skutečně dobře,“ míní Stivín.
Rozkročen je ale především mezi jazz a baroko. „Uvolnění,“ charakterizuje jedním slovem, co mají společného. „V barokní muzice nebyly noty úplně dané, ale byly to vlastně připomínky. Když tam byla půlová nota, to neznamenalo, že se musí celá dodržet, klidně se zahrála jenom čtvrtka a počkalo se. Nebo frázování se do not nepsalo, při repeticích bylo spoustu příležitostí improvizovat,“ vysvětluje. Mezi světy jazzu a klasiky se pohybuje například se svým ansámblem Collegium Quodlibet.
Každý by měl zkoušet hrát, co ho napadne
Stivín je velkým zastáncem právě improvizace. Naučit se podle něho nedá, ale každý, kdo zpívá nebo hraje na hudební nástroj, i když zatím jen začíná, by si podle něho měl zkoušet hrát, co ho napadne, ne jen podle not.
„Improvizace je otázka odvahy, sebevědomí a osobnosti,“ říká. „Někdo se ostýchá, někdo je drzý jako já. Týden jsem hrál na saxofon a už jsem byl v kapele a myslel jsem si, že jsem světový. Což nebyla pravda, ale zdravé sebevědomí je u improvizace potřeba. Jarda Jágr říká, když jdu na led, tak vypnu mozek. A to je ono. Když jdu improvizovat, tak o tom nesmím přemýšlet, musím se snažit to, co mám naučené a co cítím, přenést na posluchače.“
Bez čepice ho nepoznávají
On sám pro své posluchače hrál, spolu s hosty, před pár dny na koncertě ke svým osmdesátým narozeninám. Na začátku prosince ještě jubileum oslaví na tradiční koncertní Poctě sv. Cecílii, kde mimo jiné kdysi uvedl svou Baladu pro velkorypadlo. Letos při hraní patronce muzikantů spoléhá spíš prý na oblíbenou improvizaci.
Naopak jistotou je pro Stivína typická pokrývka hlavy – bez placaté čepice ho prý lidé nepoznávají. „Na mém koncertě v kostele, kde jsem smeknul, nějaká babička říkala: ‚Přišla jsem na Stivína a byl tam nějaký starý plešatý dědek!‘ Ptala se mě, jestli je Stivín nemocný nebo nemohl.“
