„Po temnotě budiž světlo,“ přeje nám, obyčejným, vydřeným, zmateným a (téměř nic) nechápajícím, titulek stejně nesrozumitelné jako neuchopitelné artové nakládačky mexického festivalového šampiona a filmového samouka Carlose Reygadase. K čemu ale světlo, říkám si, když stejně většinu tvrdě odsezených sto dvaceti minut nechápu to, co vidím, zato intenzivně prožívám, co v praxi vlastně znamená rčení „nevěřím svým očím“.
Krávy. Spousta krav. Spousta bezcílně bloumajících krav na jakési náhorní, zablácené planině, v pozadí lemované horami. Kamera je ani nijak zvlášť nehledá. Nemusí. Je jich tolik, že se každou chvíli nějaká ocitne v záběru, chvíli v něm lenivě přešlapuje a pak vypadne z kantny a nahradí ji nějaká jiná. Všude, kam objektiv dohlédne, se nenuceně courají krávy, sem tam mezi nimi proběhne zmatený pes, a protože to pořád ještě vypadá příliš normálně, začne se mezi nimi batolit také malé děvčátko ve slušivých šatečkách. Trvá to nekonečně dlouho a deset takovýchto minut (a že jich skoro tolik bylo) lze poměřovat s věčností.
Ale teprve teď je to správně a hustě artové a festivalová porota v Cannes konečně ví, komu má v roce 2012 přiklepnout Cenu za režii. Je vymalováno, Carlos Reygadas na svém oblíbeném festivalu opět zabodoval a třeba takový kontroverzní navrátilec Leos Carax (Holy Motors) nebo festivalový mág Michael Haneke (Láska) se mohli jít klouzat.
Někdy se prostě ocitnete za hranicemi svých možností a pak je třeba chlapsky přiznat, že na tohle nemáte. A já to přiznávám! Přiznávám, že nerozumím festivalové porotě z Cannes a přestože cítím, že mi tajnosnubný Reygadas určitě chtěl něco podstatného sdělit o mladé rodině, která se přestěhovala na venkov, a také o sobě, a dokonce možná i o mně, nejsem schopen to dešifrovat. A po nějaké době, kdy to na mně dál nakládá, už nejsem ani ochoten se o to pokoušet, neboť si říkám, proč bych měl, když si ze mě celou dobu možná dělá jenom legraci.
Protože ve chvíli, kdy si (mylně) myslím, že už jsem zachytil něco jako matný příslib příběhu, který plyne odněkud někam, začnou někde v lese z ničeho nic padat vzrostlé stromy, parta chlapíků (za prokazatelné účasti několika vitálních gerontů) osouloží v soft porno scéně ženu ústředního hrdiny, které se to líbí pomalu, ale možná nejvíc se jí líbí, že on tomu přihlíží, z ničeho nic se filmovým plátnem projde falicky slušně vybavený animovaný ďábel a pak si chlapík vlastníma rukama urve vlastní hlavu, což je signál pro to, aby do záběru opět začaly melancholicky vstupovat krávy – anebo skrytý pokyn, že byste ho měli následovat (což by mohlo sugestibilní povahy dokonce ohrozit na životě).
Reygadas se s námi diváky prostě nemaže, nakupí před nás své, někdy hodně vymazlené, ale v zásadě vždy pokud možno nezřetelně ukotvené vizuály a nechá nás v nich bloudit, což v někom může vzbudit spontánní intelektuální orgasmus a v jiném pocit, že musí dát někomu bezodkladně pár facek. Těžko hodnotit dramatickou výstavbu příběhu, když tady vlastně žádný není, obtížně charakterizovat herecké výkony, když nemají story, v níž by se předvedly.
Jestli myslíte, že vám pomohou explikativní monology, rychle na to zapomeňte. Jsou totiž buď triviálně informativní, typu „Když začalo zapadat slunce, ochladilo se“ – nebo úchylně existenciální, třeba: „Zpívali cvrčci a já olizoval kovové čelo postele. Cítil jsem se jako čerstvě vykoupané dítě. Jediné, co jsem musel, bylo existovat!“ Tak tohle nemusím, tohle mi hlava nebere a Malickova sofistikovaná poetika ze Stromu života vedle toho vypadá jako triviální dětské leporelo.
Jen Carlos Reygadas (snad?) ví, co a komu chtěl tímto nelineárním artovým slepencem, kde může nastat kdykoli cokoli, říci. A z jaké životní situace vycházel a co ho k tomuto nezachytitelnému výhřezu inspirovalo a pudilo. Možná ho to jen tak napadlo, možná to byla vzpomínka na jeden větrný podvečer na pláži, kdy se naštval, protože mu příliv spláchl sandály, anebo to všechno bylo úplně jinak, což je ostatně pro tenhle snímek příznačné.
Pravděpodobně mu nebudete příliš (vůbec!) rozumět, ale zažijete při něm spoustu různých pocitů jako averzi na krávy (jež za to vlastně nemohou), vztek, že se dobrovolně necháváte takhle prudit, zvědavost, jestli to vydržíte až do konce, a také chuť zajít někam do páry, jestli tam nebude někdo nabízet hezkou ženskou, chuť někam zdrhnout, případně chuť vyblinkat všechny tyhle transcendentální kydy do pytlíku od popcornu.
Carlos Reygadas zřejmě nikdy nebude točit mainstreamové blocbustery a říkat jednoduchými slovy jednoduché (čímž nemám na mysli plytké) myšlenky. Jeho filmy nikdy nebudou pro všechny, ale mohly by být pro mnohé, kterým musí dát jen slušnou (nebo alespoň nějakou) šanci, aby jim porozuměli. A to je určitě v jeho silách. Jenom by bylo třeba, aby se příště méně soustředil na formální vychytávky, jako je záměrně rozostřování okraje obrazů (kde stejně nikdo nepochopí, jak to myslel), a vzal, ve vztahu ke svým potenciálním divákům, vážně repliku, kterou vložil do úst jedné ze svých postav: „Můžeme být spolu šťastní, ale musíme na tom pracovat!“
POST TENEBRAS LUX. Mexiko, Francie, Nizozemsko, Velká Británie 2012, 120 min., české titulky, přístupný, 2D+DVD. Scénář a režie: Carlos Reygadas. Kamera: Alexis Zabé. Hrají: Adolfo Jiménez Castro (Juan), Nathalia Acevedo (Natalia), Willebaldo Torres. V kinech od 28. února 2013.
