Ve dne Anna spí a v noci se budí a naříká. Anebo jen nehybně zírá někam vzhůru, kam Georges (zatím) nedohlédne. Němé křídlo v salonu připomíná minulost, kterou jí občas pouští z koncertních nahrávek, aby jí připomenul něco, na co ona již nechce, nemůže a nedokáže vzpomínat. A odložený (protože již nezvládnutelný) invalidní vozík, polohovací postel pro permanentně ležící a balíky plen v koupelně výmluvně evokují bezvýchodnou současnost.
Kdysi se tímto rozlehlým pařížským bytem nesla sóla budoucích klavírních virtuózů, které tu Anna učila jejich řemeslu – teď, když se do jeho stěn vpíjí beznaděj, je plný drásavého ticha, jen občas prolnutého jejími sotva srozumitelnými výkřiky, jež upozorňují Boha, jak je to k nesnesení těžké, a Georgesovým tichým vyprávěním historek z dětství, jež jí kupodivu ještě dokáží přivést do stavu odevzdaného uklidnění.
Slíbil jí, že ji už nikdy neodveze do nemocnice, a tak vstává brzo ráno, aby se o ni postaral, snažil se, aby se najedla, pokoušel se zachránit zbytky její řeči a pak jí vyprávěl banální historky o ničem - a ona někdy plakala a někdy se tomu nezúčastněně smála. A pak u ní jen seděl a držel ji za ruku, protože věděl, že ona v tu chvíli ví, že tady pořád je. Nic radostného, nic, co by bylo příjemné ke koukání. A přesto vám to Michael Haneke, v dlouhých záběrech a minimalistickém stylu, nabízí celých sto dvacet pět zraňujících minut, jimž nedokážete (a vlastně ani nechcete) uniknout.
V hlavní roli tohoto Hanekeova komorního opusu je vlastně ucpaná karotida a nevelké, pětiprocentní riziko, že se operace nepovede, a zdravotní stav se pak bude dál už jen nezastavitelně zhoršovat. Nikdo z nich nevěřil, že se právě Anna stane osudovou položkou této statistiky – ale právě to se stalo a nic pak už nemohlo být jako dřív. Společné snídaně, debaty o umění a návštěvy koncertů byly smeteny během jedné, nedlouhé narkózy, po které se Anna probudila jako někdo, kdo je odsouzený k pomalému a nedůstojnému umírání.
A vyděšený Georges se rozhodl, že ji na téhle cestě bude provázet, tak jak to činil celý život, neboť ho nenapadl žádný akceptovatelný důvod, proč by ji právě teď měl přestat milovat. Jenom je třeba si přivyknout na nový biorytmus ve stylu „třikrát týdně přichází ošetřovatelka, jednou za dva týdny doktor“ a mezitím tu bude on, který se ji naučí krmit, vyměňovat pleny a - bude-li mít dost síly - tvářit se, že je to takhle vlastně docela v pořádku. Věděl, že to, co si naložil, už může být jen horší a horší, a také, že to jednou definitivně a neodvolatelně skončí. To, co nemohl tušit, bylo, kam až ho jeho láska dovede a co (v tuto chvíli) naprosto nepředstavitelného, šíleného, ale z jeho pohledu vlastně jedině možného pro ni bude schopen podstoupit.
Nedá se snad říci, že by Michael Haneke (Pianistka, Bílá stuha) neměl tento spletitý svět plný poznamenaných životů rád. Rozhodně však o něm nehodlá vyprávět pseudooptimistické příběhy s lacinými happy endy, což dal zřetelně najevo již ve svém celovečerním filmovém debutu Sedmý kontinent (1989), kde jako východisko z upoceného bytí nabízí dobrovolný odchod z tohoto pošahaného světa, v němž se jen těžko hledá nějaký zásadní smysl a důvod, proč v něm dál setrvávat. Jeho filmy nenabízejí laciné úniky ani barvotiskový kýč, ale spíše tíživé a nezřídka bezvýchodné vize, jako je třeba vyprahlý portrét rodiny kluka s jateční pistolí (Bennyho video), Pianistka, která ujíždí na sexuální úchylce, či dva zdánlivě bezdůvodně vraždící sympaťáci (Funny Games).
Haneke rozhodně nepatří mezi triviální vypravěče a snadno čitelné režiséry a jeho filmy neskousne každý, neboť někdy (většinou) mají i jakousi zvláštní fyzickou dimenzi, kterou empatický divák někdy až téměř bolestně, byť přímo nezúčastněně, pociťuje na vlastní kůži. Řekl bych, že tohle platí i pro tento jeho (zatím) poslední opus, v němž si vystačí se dvěma skvělými herci – stále charismatickým a přesvědčivě civilním Jean-Louis Trintignantem a neuvěřitelně tíživou proměnou procházející Emmanuellou Rivaovou, která si možná v den svých šestaosmdesátých narozenin půjde pro Oscara – a vlastně jedním klíčovým interiérem jejich pařížského bytu, připomínající průchozí divadelní kulisu pro jejich poslední dějství.
Tenhle Haneke vám dá docela zabrat a nedivil bych se, kdybyste se při sledování jeho bolestných, osobních a intimních peripetií místy cítili jako provinilí voyeuři, a ne pozvaní diváci. Láska – oceněná (mimo jiné) Zlatou palmou v Cannes, Zlatým glóbem pro nejlepší zahraniční film a pěti oscarovými nominacemi v hlavních kategoriích (nejlepší film, zahraniční film, režie, původní scénář a herečka v hlavní roli) - není jen „hanekeovsky“ odtažitou studií smrti, ale daleko spíše pravdivou, nepřikrášlenou, ale také ne chladnokrevně vykalkulovanou a lacině slzopudnou tezí o životě, který k ní nevyhnutelně vede. Tohle malé velké sólo pro muže a ženu ve vás (kteří pamatujete) může díky Jeanu-Luisovi Trintignantovi vyvolat téměř absurdní pocit, že tu vlastně sledujete něco jako epilog k Lelouchově klasice z roku 1966 (byť na rozdíl od její slavné ústřední melodie tu klasická filmová hudba vůbec neexistuje).
Nenapadá mě nikdo, kdo by tak jako Haneke dokázal, aby anatomie lásky splynula s anatomií umírání tak tiše a nepozorovaně jako poslední nadechnutí, po kterém již není vůbec nic. Nic než prázdný byt, v němž sedí jejich dcera Isabelle Huppertová (jejíž minulost Pianistky tu v podkresu subtilně rezonuje) jako by stále naslouchala tiché ozvěně jejich hlasů, jež z pianissima náhle sklouznou do absolutního ticha. Najdete-li dostatek empatie, odvahy a chuti, zkuste to s nimi prožít.
AMOUR / LÁSKA. Francie, Německo, Rakousko 2012, 125 min., české titulky, přístupný, 2D. Režie a scénář: Michael Haneke. Kamera: Darius Khondji. Hrají: Emanuelle Rivaová (Anne), Jean-Louis Trintignant (Georges), Isabelle Huppertová (Eva), Alexandre Tharaud (Alexandre), William Shimell (Geoff). V kinech od 14. února 2013.
