Gladiátorský příběh, pozdně antické dobrodružství, romance, masakrovaná přírodním živlem, a jedna z nejznámějších světových katastrof, uškvařená ve vražedném pyroklastickém oblaku při tisíci stupních Celsia. „To by bylo,“ řekl si na vratkých nohou megalomansky rozkročený režisér Paul W. S. Anderson, „aby si z toho (skoro) každý něco nevybral!“ A všechno to napral do jednoho zhruba stominutového filmu za sto milionů dolarů, které se, jak to tak zatím vypadá, zřejmě jen tak nevrátí. Jedna minuta za milion - nekupte to!
Nic mi do toho není, ale přiznávám, že jsem docela zvědavý, jestli se v dohledné době najde hejl nebo někdo, kdo potřebuje rychle vyprat nějaké drobné, který do nějakého dalšího Andersenova projektu nasype takový balík (anoncovaný Resident Evil 6, kde bude P.W.S.A. zřejmě tradičním koproducentem, samozřejmě nepočítám). Krátce potom, co jsme byli svědky comicsového Vzestupu říše a vlastně jen několik málo století po Řecko–perské válce, kterou reflektoval, explodoval Vesuv a do kin přichází, erupcemi a robustním soundtrackem Clintona Shortera podmalovaný, velkorysý katastrofický slepenec Pompeje.
Zásadní rozdíl mezi oběma snímky je v tom, že zatímco Vzestup koncentrovaně směřoval k velkým námořním bitvám a všechny další ornamenty v něm byly jen okrajové a podružné, v Pompejích hází Anderson do základního katastrofického hrnce všechno, co má zrovna po ruce: gladiátorské akce, osudově nenaplnitelnou love story mezi nerovnými, kličkování mezi rozžhavenými lávovými projektily i devastující tsunami, jež se vzedmula v Benátském zálivu. Bezstarostně tak pohazuje se svým divákem mezi formáty, aniž by se nějak viditelně pro nějaký rozhodl, až všechno definitivně a svým způsobem úlevně smete gigantická erupce probuzeného vulkánu.
Další významný rozdíl pak spočívá v tom, že jsou Řekové ve Vzestupu hrdinové vítězící nad perskou přesilou – ale Římané v Pompejích jsou (zejména v podání senátora Cassia a jeho vidláků) pěkní hajzlové, kteří vyvraždili celý Milův rod, matce před jeho dětskýma očima usekli hlavu, a poslali ho tak na cestu pomsty do gladiátorské arény. O něco podružnější rozdíl je pak v tom, že Australan Sullivan Stapleton jako Themistokles vypadá v čele Řeků více jako skutečný bojovník, zatímco Angličan Kit Harington alias Milo vypadá spíše jako manekýn či metrosexuál, jenž se nedopatřením ocitl v aréně. A to navzdory tomu, že ho jeho musculus rectus abdominis, tvrdě vyrýsovaný ve fitku, musel stát litry krvavého potu a u pánského publika bude vyvolávat pocit méněcennosti, zatímco dámám zjitří fantazii.
Zdá se, že tvůrci Pompejí prostě potřebovali nějak naplnit (zabít?) čas před výbuchem, a tak nechali v prologu barbarsky vybít Milův rod „koňáků“, kteří umí jezdit v sedle dřív než chodit. Když se jako dítě a jediný potomek vyhlazeného rodu vyhrabal z hromady mrtvol, byly už v jeho tváři rysy zasmušilého bojovníka, který později v gladiátorské aréně naporcuje každého, kdo se mu postaví do cesty (a že jich fakt nebude málo). Aby to nebylo tak monotónně fyzické, je přihozen motiv nerovné a tudíž nenaplněné (rozuměj nekonzumované) lásky k poněkud unylé dceři místní honorace Cassii a první hoďka je v pohodě doma. S přihlédnutím k tomu, co potom následuje, je třeba říci díky za ni, protože řežby v aréně, jež jsou její součástí, jsou tu slušně natočené a můžete se při nich dobře bavit, když se nebudete příliš nimrat v tom, jestli jste tohle již někdy a lépe neviděli třeba ve Spartakovi nebo Gladiátorovi.
Snaha hledat styčné body a srovnávat v jednotlivostech s Titanicem mi pak připadá jako mazaná snaha, jak se nenápadně svézt na jeho vlně, neboť počínaje příběhem přes režijní aranžmá a invenci až po herecké výkony se jedná o srovnání neporovnatelného. Je sice pravda, že v obou případech se jedná o vysokorozpočtový katastrofický opus podle skutečné události, kde zařvala spousta lidí a odehrála se nemilosrdným, přírodním živlem zmasakrovaná love story těch, kteří na ni podle svých společenských statutů neměli nárok. Ale také je pravda, že zatímco Cameronův opus doháněl empatické a spoluprožívající publikum k slzám, Andersenovy jen jakoby letmo a povrchně naskicované postavy a jejich osudy vám budou spíše u paty, takže mohou být tací, kteří budou pociťovat konec jejich pinožení jako úlevný akt milosrdenství. A najde se možná i pár takových, kteří budou tajně doufat, že nanicovatou Cassii nakonec sbalí zvrhlý senátor Corvus, což by mohlo vygenerovat alespoň nějakou výživnější postelovou scénu, která by opravňovala přístupnost až od patnácti let.
Milostný motiv je tu mezi výrony vulkánu vražen nepřesvědčivě a nezáživně (aniž sám nějaký vyprodukuje), takže nikoho nezbourá ani nevzruší, a to i proto, že není dotažen alespoň do nějaké vděčné erotické scény, která by prostopášným Pompejím i zaláskovaným protagonistům, kteří beztak nemají co hrát, určitě slušela.
Zato o jalové, prázdné a patetické plky typu: „Až tě zabiju, budu svobodný,“ či „Žádný gladiátor by neměl zemřít zezadu,“ případně „Za všechny na smrt jdoucí tě zdravím,“ tu není nouze, takže si docela oddychnete, když je plané žvanění přehlušeno chrlením ohnivého deště a rachotem devastující tsunami. Katastrofické filmy zpravidla nebývají založeny na charakterním a psychologickém herectví, což tady platí beze zbytku o ústředním, vlažně fungujícím tandemu, který tvoří zasmušilý, ale v podstatě nepřesvědčivý gladiátor Kit Harington a jeho osudová, leč nedosažitelná žena Emily Browningová, která snaživě, ale v zásadě spíše mechanicky střídá tři základní polohy: ublížená, vydřená a nešťastně zamilovaná, s čímž si v jednoduše vystavěné popkornovce úplně vystačí.
A tak o něco lépe vycházejí spíše figury z druhého sledu, mezi nimiž je zajímavá účast hvězdy Matrixu Carrie Anne Mossové a nepřehlédnutelně tu ční (již svými parametry) král gladiátorské arény, frajer rudokodělného masakrování a absolvent práv na londýnské Královské akademii Adewale Akinnuoye-Agbaje. Původně si to sice měli s Milem rozdat na život a na smrt, neboť je třeba, aby jeden zemřel pro svobodu druhého, ale místo toho se z nich stánou největší kámoši, což k již uvedeným žánrům (aby toho nebylo málo) přihazuje ještě formát antické buddy movie. A opět se tu potvrdilo, o co jednodušší to i v průměrných až blbých filmech mají záporáci, jakým je tady agresivní úchylák a senátor Kiefer Sutherland, jenž si svůj dekadentní part evidentně užívá a vryje se vám možná nejvíce do paměti, z jinak snadno zapomenutelného castingu.
Anderson tu naaranžoval několik koukatelných bojovek v gladiátorské aréně, své herce evidentně příliš nevedl, protože stejně nebylo odkud a kam, disciplinovaně seřadil očekávané (a zatraceně si dával pozor, aby nikoho ničím nepřekvapil), včetně dvou závěrečných soubojů nejlepších borců a finálního polibku v rauši ohnivého přívalu. Všechno je prostě, jak má být! Vesuv se v prvních dvou třetinách katastrofického spektáklu připomíná jen občasnými záchvěvy země, ale protože místní nejsou žádní vulkanologové, hází na to bobek, ale pak, když vulkán promluví, jde všechno rychle do kopru a běsnění živlu prolnou již jen závěrečné souboje, polibek, který dokládá, že nemusí být vždy nutně jen symbolem happy endu a finále, které vzdáleně připomíná Trierovu Melancholii.
Bez zásadnějších nápadů a překvapivých, dramatických zvratů jsou tyhle Pompeje z dílny Paula W. S. Andersona, po němž nelze požadovat, aby překročil vlastní stín. Přinášejí očekávaný výplach, který se lépe absolvuje s titulky nežli dabingem (což není nic překvapivého). Vcelku oprávněný příplatek za 3D vynese to, že budete mít párkrát nutkání ucuknout před letícím rozžhaveným šutrem. K tomu si přihoďte koňské dostihy mezi rozžhavenými lávovými projektily, všepohlcující smršť žhavých plynů a rozpálených kamenů a iluzi energie, jež je statisícinásobně větší nežli ta, která vznikla při explozi atomové bomby svržené na Hirošimu. A dojde vám, že příběh zamilovaného gladiátora, intrikánského senátora a po skutečné lásce toužící Cassie, je takhle chatrně sešit, protože je tu jen proto, aby byl spolu se třiceti velkými dekoracemi, imitujícími staré Pompeje, sežehnut a pohřben pod pomalu tuhnoucí vrstvou lávové sedliny. Něco jako eintopf, připečený na lávových kamenech. Na to, že byste si dali nášup, to ale nevypadá.
POMPEII/POMPEJE
USA 2013, 105 min., české titulky/český dabing, od 15 let, 2D/3D. Režie: Paul.W. S. Anderson. Scénář: Janet Scott Batchlerová, Lee Batchler. Kamera: Glen MacPherson. Hudba: Clinton Shorter. Hrají: Kit Harington (Milo), Emily Browningová (Cassia), Kiefer Sutherland (Corvus), Carrie-Anne Mossová (Aurelia), Adewale Akinnuoye-Agbaje (Atticus), Jessica Lucasová (Ariadne), Jared Harris (Severus), Joe Pingue (Graceus), Dylan Schombring (malý Milo). V kinech od 20. března 2014
