Varšava - Po letošním oscarovém úspěchu snímku Ida režiséra Pawla Pawlikowského mají polští filmaři ambiciózní plány. Snímky svých mladých režisérů chtějí častěji představovat na zahraničních festivalech a do země lákají více produkcí. Pomáhá především Polský institut filmového umění, který jen za minulý rok rozdělil granty ve výši více než sedmi set milionů korun. Pro srovnání, ten český rozdal milionů sto dvacet.
Černobílý snímek Ida Pawla Pawlikowského vznikal řadu let. Zápasil s nedostatkem peněz a nedůvěrou producentů. Jistotu mu ale dal Polský institut filmového umění, který zaplatil polovinu celého rozpočtu. Polští filmaři proto tvrdí, že úspěch na Oscarech nebyl náhoda, ale tvrdě odpracovaná dřina, na kterou chtějí chytře navázat.
„Je to fantastické, tak prestižní ocenění polský film ještě nemá. Doufám, že to celkově změní globální pohled na polskou kinematografii,“ řekl po svém životním úspěchu Pawlikowski. Ida se dočkala vysoké návštěvnosti zejména ve Francii a ve Spojených státech, v každé z těchto zemí film zhlédlo na půl milionu diváků. Film vypráví příběh mladé jeptišky z doby komunismu, která zjistí, že je Židovka (recenze zde). V Polsku ho vidělo na 215 tisíc lidí. Snímek se dotýká tabu kolem Židů v této zemi a vzbudil živé diskuze.
Nedlouho před oscarovým úspěchem Idy získala v Berlíně Stříbrného medvěda režisérka Malgorzata Szumowská za svůj film Body. Film, který se pohybuje na půli cesty mezi dramatem a komedií, pojednává o vztazích lidí k jejich tělu. Stříbrného medvěda dříve obdrželi Poláci Krzysztof Kieślowski (1994) a Roman Polanski (2010).
Seznam nedávných úspěchů polské kinematografie je přitom mnohem delší. V Berlíně obdržel zvláštní cenu Performer Macieje Sobieszczańského, polští tvůrci získali další tři nominace na Oscary a desítky cen na festivalech po celém světě.
Ztracená generace
Oscar v Hollywoodu, Stříbrný medvěd v Berlíně a filmoví diváci, kteří se po chmurných letech masově vracející do kinosálů: polský film zažívá nebývalý rozmach. „Po pádu komunismu přestala státní kinematografie existovat. Film se propadl do krize, ale nyní jsme svědky jeho obrození,“ raduje se legenda polského filmu Andrzej Wajda, který v poslední době zaujal životopisným dramatem Walesa: člověk naděje.
Krize trvala téměř dvě desetiletí. Sám Andrzej Wajda a další, kdo zažili slávu šedesátých až osmdesátých let, jako byli Krzysztof Zanussi nebo Krzysztof Kieślowski, se nedokázali přizpůsobit nové realitě. Po roce 1989 chyběl životaschopný systém financování a mnozí mladí filmaři se začali věnovat reklamě nebo točili televizní seriály.
Po roce 1989 se stal výraz „polský film“ ironickým termínem, synonymem špatně natočeného nudného filmu bez umělecké hodnoty.
„Jedna reklama tehdy vynesla více než celovečerní film. Generaci, která začínala, poznamenala tržní ekonomika. Pro film to je ztracená generace,“ říká ředitelka Polského filmového institutu Agnieszka Odorowiczová. Právě tento ústav, založený v roce 2005, stojí za současnými úspěchy polské kinematografie.
Polský filmový institut
Hlavní aktéři tohoto odvětví přispívají do rozpočtu institutu průměrně ve výši 1,5 procenta svého příjmu. Institut má ročně k dispozici 35 až 40 milionů eur (tedy až 1,1 miliardy korun), které investuje do filmů, do vzdělávání nebo do modernizace malých kin.
Po roce 1989 zely kinosály prázdnotou. V posledních letech se ale diváci začali do kin vracet. „V roce 2005, kdy byl institut založen, přilákaly polské filmy pouze asi 700 tisíc lidí, zhruba dvě procenta všech filmových diváků. Loni už na polské filmy přišlo 11 milionů lidí, což bylo 27,5 procenta diváků,“ počítá Odorowiczová.
„Dnes máme jeden z nejlepších systémů financování v Evropě,“ soudí režisérka Malgorzata Szumowská. Souhlasí i její slavná kolegyně Agnieszka Hollandová, která před rokem s filmovou sérií Hořící keř ovládla České lvy: „Celková úroveň polské kinematografie se neuvěřitelně zvedla od momentu, kdy ten institut existuje.“
Institut plánuje prezentace v Berlíně nebo v Cannes, které představí Polsko jako prostor pro natočení zahraničních filmů i jako partnera pro koprodukce. Polské filmy navíc dostávají od filmového institutu průměrně 25 procent rozpočtu.
Inspirace pro Čechy
Tuzemský státní fond kinematografie je v porovnání s tím polským méně štědrý. Čeští filmaři od něj dostávají v průměru 15 procent rozpočtu. „Vyjednáváme s ministrem kultury, s premiérem i ministerstvem financí o navýšení a o tom, že by se nějakým způsobem do zákona o audiovizi dala participace státu na financování české kinematografie,“ říká ředitelka Státního fondu kinematografie Helena Bezděk Fraňková. „Polsko tím, jakým způsobem se o kinematografii jako celek stará, tak je velkou inspirací.“
Zatím však českým filmům, na rozdíl od polských, návštěvnost klesá. Loni přišly na české snímky necelé tři miliony diváků, před pěti lety téměř pět milionů.
