Praha – Lidská tvář zřejmě umělce nikdy fascinovat nepřestane. Právě portrét a lidské podobizny jsou hlavním tématem výtvarné výstavy v Galerii Rudolfinum. Autoři zasazují obličeje do konceptu videoartu, který do jeho zobrazování přinesl zcela nové postupy zobrazování. Exhibice Tváře potrvá do 16. září.
Příchozí spatří celkem osmnáct děl klíčových uměleckých osobností v oboru videoartu, a to od samého počátku 60. let 20. století až po současnost. Výstava tak mapuje vývoj a sílu, s nimiž „obličejový“ videoart posledních padesát let rostl. Výstava je stavěna chronologicky, a tak se může návštěvník přiučit, jak se postupy umění měnily.
Nejenže videoartu vděčíme za nové způsoby zachycení lidských tváří v obraze, ale také za „různé polohy jejího fungování coby obrazu.“ Videoinstalace dokázaly zachytit objekt s vnímáním, jehož starší technika nebyla schopná. Jde především o postřehnutí nejjemnějších detailů v obličeji, pohyby tváře nebo o dynamiku výrazu.
Expozice ukazuje, jak se tvář stala námětem, či se dokonce transformovala do „obrazového materiálu“. Výtvarnictví v tomto oboru vytvořilo z podobizny fenomén. „Tvář je to nejbanálnější, co může existovat, zároveň nás ale nepřestává fascinovat,“ uvedl kurátor výstavy Ladislav Kessner.
Mezi vystavujícími umělci najdeme např. Nam Juna Paika, který se považuje za skutečně prvního umělce videoartu, dále Petera Campuse, Miloše Šejna či Marinu Ambramovičovou.
Tváře uvádí krátké video, kde výše zmíněný otec videoartu manipuluje se záznamem tiskové konference amerického prezidenta Lyndona Johnsona a tehdejšího starosty New Yorku Johna Lindsaye. Už tenkrát se zabýval machinací televizního obrazu, a právě v této ukázce lze vnímat čerstvý projev kritiky mediální masáže veřejnosti za pomoci toku banálních obrazů.
K dispozici bude i snímek Vita Acconciho zachycující jeho týdenní představení v galerii, kde seděl sám s kamerou v místnosti. Ta jej snímala v monologu s jeho zrcadlovým obrazem. Z jeho niterné zpovědi se tak nyní stává veřejná podívaná.
