Národní galerie ve Veletržním paláci představuje odkládanou výstavu Markéty Othové s ironickým názvem Již brzy. Ohlédnutí za třicetiletou kariéru umělkyně přináší v neobvyklé formě a zároveň poprvé představí soubor barevných fotografií určených speciálně pro funkcionalistický prostor galerie. Fotografie Othové nejsou v Národní galerii k vidění poprvé.
Poezie všednosti v maximálně očištěném prostoru. Markéta Othová ve Veletržním paláci ukazuje tři dekády práce
3 minuty
Události v kultuře: O co se snaží Markéta Othová
Své výstavy Markéta Othová znovu vzkřísila ve formě architektonických modelů původních výstavních prostor, jde tak o třicet let práce v jedné místnosti v měřítku 1:10. Pro Othovou je příznačné, že se sice vyjadřuje hlavně fotografií, ale za fotografku se vůbec nepovažuje. S médiem si hraje, používá ho svobodně, nečekaně. Z neobvyklých úhlů a někdy krkolomných pozic návštěvníky nutí sledovat svou tvorbu právě svérázné uspořádání.
„Člověk vystoupí z konvence, kdy chodíme na retrospektivy a víme, jak se máme chovat. Najednou tady z rámce vypadneme a prožíváme výstavu úplně jinak,“ popisuje kurátorka Adéla Janíčková.
V Národní galerii se představuje i série Kolemjdoucí ženy, kterou před lety Othová vyfotila právě u Veletržního paláce. Fotografie Othové zpočátku reflektovaly snahu poznávání sebe sama a jejího nejbližšího okolí, následně se okruh rozšířil a autorka pozorování nasměrovala na další osoby v sekvenčních časových záběrech.
Umělkyně Markéta Othová
Citlivost intuice a odvaha osvobodit se od konvenčních pravidel ji přivedla k barevným snímkům běžných předmětů a výjevů. V podání Othové se ale všednost stává něčím výjimečným. Autorka je neodmyslitelně spojována se svými fotografickými instalacemi, v nichž dochází k dialogu mezi konkrétním výstavním prostorem a fotografiemi. Vznikla tak původní umělecká koncepce určená speciálně pro prostory pátého patra Veletržního paláce. Architekturu výstavy obstaral Dominik Lang, grafiku Adéla Svobodová.
„Koncepce je taková, že prostor je maximálně očištěn. Všechny panely, které tady běžně bývají, jsou pryč, záclony jsou roztažené, můžeme se dívat ven. Odkryla se nám řada deseti nádherných sloupů, na které jsem takhle nehorázně umístila 20 fotografií. Procházkou kolem nich vidíme deset pohledů, nedůležitých, nejasných, obyčejných. Pak se otočíme a vidíme dalších deset jiných pohledů při zpáteční cestě. To je ten koncept, tohle jsem si přála,“ popisuje Othová.
Přestože chce, aby divák vnímal sérii jako celek, všimla si, že jednotlivé fotografie změnily za dva roky od svého vzniku význam a znovu jde o každodennost. Obyčejný košík s jablky představuje na východ od československých hranic toužený obraz klidu. To, co bylo obyčejným letním dnem, můžeme dnes číst jako obraz zmařené sklizně. Uprostřed klasů roste mák. Symbol padlých ve válce.
„Každý obyčejný pohled je najednou strašně smutný, protože není každému umožněno, aby mohl normálním způsobem pokračovat ve svém životě,“ dodává Othová.
Fotografie Markéty Othové
