Spisovatel Pavel Kohout nepřestává s literární tvorbou ani v pětadevadesáti letech, narozeniny oslavuje 20. července. Jedna z nejvýraznějších osobností české poválečné literatury připravuje povídkovou sbírku Taková láska.
Dvanáct z povídek, které by se měly objevit v chystaném souboru, publikoval už Kohout letos v novinách, další nové píše.
„Ten název možná na první pohled trošku mate,“ uvedl ke knize Taková láska Jindřich Jůzl z nakladatelství Odeon. „Ono je to spíš tak, že tam jsou dva typy povídek – osobnější příběhy a text, ve kterých se autor vyjadřuje k různým dějinným událostem. Proto bude mít kniha zřejmě dva oddíly, budou se jmenovat Ve víru dějin a V proudu života.“
„Taková láska“ nazval Kohout už svou divadelní hru o vztahu studentky a ženatého muže z konce padesátých let, záhy zfilmovanou Jiřím Weissem s Marií Tomášovou a Vladimírem Rážem v hlavních. Psychologický příběh končí tragicky – dívčinou sebevraždou.
Při křtu své knihy s názvem Letorosty samomluv Kohout loni sdělil, že se jedná o jeho poslední knihu, protože jeho oči „už viděly dost a mají zejména dost klávesnice počítače“. Situace se ale změnila.
„Přišel za námi s tím, že má chuť dál psát a že by jeho nová kniha obsahovala povídky z Lidových novin a nějaké nové. Pokud má takhle chuť psát, tak počkáme, co z toho vznikne. Původně jsme chtěli knihu vydat do konce roku, ale to asi nevyjde, pokud autor nezmění názor na své psaní,“ uvedl Jůzl.
Od budovatelské poezie na Broadway
Kohout je literárně činný od padesátých let minulého století. V poválečném období prošel pro mnohé kontroverzním názorovým přerodem. Z představitele takzvané budovatelské poezie se později stal jedním z nejvýznamnějších exilových autorů. Stál u zrodu Charty 77, následovala nucená emigrace do Rakouska.
Většina Kohoutových děl jako Katyně, Nápady svaté Kláry nebo Kde je zakopán pes se k českým čtenářům oficiálně dostala až po sametové revoluci. Kohout je rovněž dramatikem, k jeho nejznámějším titulům patří třeba hra o smutném klaunovi August August, august. Jeho drama Ubohý vrah počátku sedmdesátých let bylo první českou hrou uvedenou na newyorské Broadwayi.
„V podstatě jsem povahou v životě optimista. Ve svém dětství jsem dokonce byl až k zoufání optimistou. Pak se k tomu přidaly pochybnosti, ale hlavně můj život byl tak ‚dobrodružný‘, že jsem se stal optimistickým fatalistou. To znamená, že jsem se nejdříve snažil všechno, co mi hrozilo, odvrátit, a když se živly ukázaly být silnějšími, tak jsem věřil, že to přežiju a že o tom napíšu jako spisovatel, což se mi několikrát zdařilo,“ svěřil se loni v rozhovoru pro Českou televizi.
Rozhovory ke svému životnímu jubileu Pavel Kohout dávat nechce. Zástupcům nakladatelství vzkázal, že už před několika lety vydal své rodině příkaz „nepouštět mě na mikrofon a kameru“.
