Praha - Dokumentarista Pavel Štingl natočil v Polsku snímek, ve kterém zobrazuje stigma, působící již přes půl století. Ve čtvrti města Lodž pojmenované Baluty za 2. světové války bojovaly o život a umíraly desetitisíce Židů. Dnes ve stejných domech a bytech žijí lidé tvořící uzavřené, zvenčí obávané společenství. Snímek nazvaný Ghetto jménem Baluty zahajuje své putování po českých kinech v doprovodu dokumentárních fotografií Karla Cudlína.
Štingl do Balut poprvé přijel před třemi lety při příležitosti vzpomínky na padlé české Židy (z pěti tisíc se jich domů vrátilo 270). Místo, vykazující i dnes - ač bez obvodových zdí - znaky ghetta, dokumentaristu zasáhlo svojí tíhou a rozhodl se jeho osud zaznamenat. Spolu s kameramanem snímku Miroslavem Jankem zde potkali fotografa Karla Cudlína, jehož fotografie budou film provázet po českých kinech.
Před druhou světovou válkou byly Baluty obávanou zlodějskou čtvrtí. Hned po okupaci Polska zde nacisté zřídili židovské ghetto, kde čekalo na smrt 200 tisíc Židů, od podzimu roku 1941 také Židé z pěti českých transportů.
Baluty kdysi a dnes mají hodně společného; to, co se stalo za války - selekce, trasporty do táborů smrti, každodenní svážení stovek mrtvých na kárkách - se zde podle Štingla vepsalo do stěn. Způsob života obyvatel současné dělnické a chudinské čtvrti průmyslového města je poznamenaný sociální bídou, alkoholem a nezaměstnaností. Obrazy různých časů poznamenaného místa spojují ve filmu výpovědi původních a současných obyvatel a unikátní fotografie Henryka Rosse z dob dávno minulých.
Film by měl cestovat také po středních a vysokých školách, na podzim je plánováno jeho uvedení na televizních obrazovkách. Tvůrci s ním pojedou také do Lodže, kde se uskuteční velká diskuse.
Scenárista, režisér a producent Pavel Štingl vystudoval katedru dokumentární tvorby na FAMU. Jeho absolventský film Naučit se bát z prostředí mladých lékařů získal řadu cen a determinoval jeden z hlavních proudů jeho tvorby. Roku 1990 zahájil dlouhou sérii velkých politických dokumentů ze zemí bývalého socialistického bloku, které byly oceněny na mnoha festivalech - Země bez hrobů, Pozdrav ze země, kde včera znamenalo zítra a další. Natáčel v Rumunsku, Albánii, v různých místech bývalého Sovětského svazu, v Kosovu, Náhorním Karabachu, Číně, Jižní Africe, Izraeli a na mnoha dalších místech politických konfliktů.
Roku 1995 zahájil činnost vlastní produkční společnosti K2 (Deník pana Pfitznera, Čtyři páry bot, Příběh trosečníků Patrie, Kámen a poznání, O zlém snu, Jakou řečí mluví pánbůh…?, Zaniklý svět Karla Pecky, Druhý život Lidic). Snímky byly uvedeny na mnoha zahraničních i domácích festivalech, kde získaly řadu ocenění.
K největším aktivitám společnosti K2 patří celovečerní snímek Mír jejich duši či rozsáhlá multimediální expozice nově postaveného muzea v Památníku nacisty vypálené obce Lidice A nevinní byli vinni, která se stala v současnosti nejmodernější expozicí válečné historie v České republice.
