Věčné přítmí thajské džungle, opičí duchové, večeře v 7-Eleven, ochutnávání medu přímo z pláství, zářivky v buddhistickém chrámu, život(y), smrt – thajský režisér Apichatpong Weerasethakul překrývá diapozitivy obrázků vzniklých tady a teď, které zároveň mohou být tady a teď kdykoliv jindy a jinde. V loudavém umírání prosakuje se samozřejmostí, proti níž nejde nic namítat, minulost do přítomnosti, sny do skutečnosti, mýty do hmatatelného světa. Strýček Búnmí, vítězný snímek z letošních Cannes, ukolébává ke spánku, a zároveň stálým znepokojujícím bzučením udržuje oči otevřené, protože takové musí být, má-li člověk vidět.
Weerasethakulův film je především putováním pamětí – pamětí jednoho muže, kterého vzpomínky zavedou až na jeho vlastní prapočátek. Búnmí umírá, obklopen ve svém venkovském domě péčí švagrové, synovce a ošetřovatele, laoského přistěhovalce. Cesta ke konci je cestou k začátku – a pro rozpomínání není podstatné konkrétní místo, čas ani návaznost obrazů, i divák by se měl pokusit nepodivovat se nad věcmi, které se na plátně dějí bez (zdánlivé) souvislosti. Jejich smysl a propojenost zůstávají nevyslovené a možná i nevyslovitelné, snad paradoxně proto, že jsou tak samozřejmé.
Strýček Búnmí je podle režisérových slov symbolem něčeho, co se rozpadá a vytrácí, protože už na tomto světě nemá místo. Ať už jsou to celé kultury, způsoby lidského chování, nebo konkrétní věci. Weerasethakulův snímek není povzdychem staromilce – nové i tradiční, hmatatelné i neuchopitelné vedle sebe existuje zároveň, ovšem v bojechtivém napětí: elektrický lapač hmyzu vedle hovorů o karmě, buddhistický mnich převlékající se z oranžového roucha do džínů, duch Búnmího ženy prohlížející si fotografie z vlastního pohřbu…
Vše vytrácející se ale zůstává uloženo v paměti – věcí, míst, lidí. V paměti, v níž jsou obsaženy všechny naše životy, a umírající Búnmí jimi prochází až k jeskyni, která „vypadá jako lůno, kde jsem se narodil“. Provází ho ztracený syn proměněný v opičího ducha, jeho mrtvá manželka a v paralelním duchařském světě i jeho švagrová a synovec. Cesta (nikoli chronologická) vede thajskou džunglí, její jednotvárné znepokojující bzučení, které podbarvuje celý film, jako by bylo věčným šifrovaným vyprávěním.
V přítmí lesa se odehrávají Búnmího životy, příběhy, dá-li se to tak nazvat, princezny, která chce získat ztracené mládí a krásu milováním s mluvícím sumcem; zatoulané krávy; thajských vojáků a komunistických povstalců (tento obraz je odkazem k Weerasethakulově projektu Primitive – více viz rámeček)… Filmové obrazy plynou pomalu, směřování ke konci není uspěchané, skoro až loudavé, ovšem neodvratné.
Strýček Búnmí není filmem ke zhltnutí. Vyžaduje naladění na kolébavou vlnu, jež se houpe ještě notnou chvíli po promítání, oproštění od pokusů o rozumové vysvětlení každého hnutí a naslouchání pocitovému našeptávání. Pak je možné zachytit příjemnost i hořkost, které vzbuzuje, jemný humor v dialozích (třeba o posmrtném životě) i obrazech, a nijak nevadí, že divákovi uniknou odkazy k thajské kinematografii nebo politická ironie. I bez jejich zachycení mluví Strýček Búnmí jazykem srozumitelným pro toho, kdo mu chce rozumět.
V kinech: od 30. září. Patronem snímku je režisér Igor Chaun. Film vznikl na motivy skutečného příběhu buddhistického mnicha (vyšel i knižně v roce 1983 pod názvem Muž, který uměl vyvolat minulé životy).
„Paměti“ Strýčka Búnmího jsou součástí projektu Primitive, v němž výtvarník a režisér Apichatpong Weerasethakul zkoumal paměť severovýchodního Thajska. Několik měsíců strávil ve vesnici Nabua a společně s místními lidmi rekonstruoval paměť zdejšího kraje poznamenaného krutou historií. Vznikl krátký film Fantomy vesnice Nabua, stejnojmenná videoinstalace je do konce října ke zhlédnutí v pražské galerii tranzitdisplay.
