Nález století, světová senzace, říkalo se, když uznávaný muzikolog H. C. Robbins Landon v roce 1993 informoval o nálezu šesti dosud neznámých sonát Josepha Haydna. Jenže šlo o hoax, s nímž význačný představitel vídeňského klasicismu neměl nic společného. V klasické hudbě se najde podobných příkladů více.
Padělaný Haydn a pohřební housle. Hoaxy se nevyhýbají ani klasické hudbě
Příběh sonát, které rozšiřují dědictví předního představitele klasické hudby Josepha Haydna, začíná na půdě v německém městě Münster, kde je měla objevit jedna starší dáma. Aspoň tak to tvrdil dopis jistého tamního flétnisty, který v roce 1993 obdržel rakouský klavírista Paul Badura-Skoda, známý především svými nahrávkami klasického repertoáru.
Pisatel se omlouval, že totožnost oné ženy nemůže prozradit, protože „nechce být nikým obtěžována“, nicméně důležité je, že na své půdě našla notový zápis šesti Haydnových sonát. Fotokopii přikládal do obálky.
Z omylu odborníky vyvedlo pero
Když si Badura-Skoda skladby přehrál, rozptýlilo se jeho podezření, že si z něj někdo snaží vystřelit. K podobnému názoru došla i jeho manželka, muzikoložka Eva, přestože noty nebyly zjevně zapsány Haydnovou rukou. Domnívala se ale, že jde o autentický přepis partitury pořízený začátkem devatenáctého století.
Své závěry si ověřili u předního britského muzikologa a odborníka právě na Haydna H. C. Robbinse Landona. Pravostí skladeb si byl natolik jistý, že „nález století“ oznámil při tiskové konferenci a napsal o něm do renomovaných hudebních časopisů. Nepochyboval, že sonáty ilustrují Haydnovo „hledání nového hudebního jazyka síly a krásy pozoruhodně svérázným způsobem“.
Okamžitě se ozval Institut Josepha Haydna z Kolína nad Rýnem, že údajný objev je podvrh. Do bližšího přezkoumání rukopisu se pustili i odborníci z aukční síně Sotheby's. Upozornili na několik podivností: dáma, jejíž půda skrývala senzační objev, není k nalezení. A ocelové pero, jímž byly sonáty podle všeho zaznamenány do not, se za Haydnova života ještě zdaleka nepoužívalo. Psát se jím začalo až v devatenáctém století.
Haydn, stejně jako jiní mistři svého oboru, byl v době, kdy ještě žil a tvořil, často kopírován. Jeho šest údajných sonát „za něj“ vytvořil už zmíněný pisatel dopisu, do té doby nijak známý flétnista jménem Winfried Michel. Je tedy největším padělatelem ve světových dějinách, reagoval napálený Landon.
Je Haydn vůbec něčím zvláštní?
Ten mimochodem ve svých knihách, jimiž přibližoval vážnou hudbu laikům, uváděl na pravou míru mýty spojené s Wolfgangem Amadeem Mozartem. Zvláště kolem závěru skladatelova života se vynořila spousta zavádějících domněnek týkajících se Mozartova vztahu s nepřejícím konkurentem Salierim a zjevování tajemného posla. Mohl za to úspěch divadelní hry Petera Shaffera z roku 1979 a následně podle ní natočeného oscarového filmu Amadeus v režii Miloše Formana, tehdy československého emigranta v Hollywoodu.
Blamáž s Haydnovými sonátami vyvolala debatu, do jaké míry přisuzujeme kvalitu hudebním dílům na základě domnělé velikosti jejich autora. Rok po nálezu sonát řekla Eva Badurová-Skodová, že její manžel se pořád domnívá, že skladby mohou být pravé. Jakkoliv se většina odborníků, které tehdy oslovil list The New York Times, shodla na tom, že údajné Haydnovy skladby jsou podvrhy, jde o závěry odvozené z neautentičnosti zápisu, jako je třeba příliš moderní pero, nejde ovšem o hudbu samotnou. Ta by k přesvědčení o Haydnově autorství sama o sobě stačila.
„Naše hudební kultura se pyšní tím, že superhvězdné skladatele klade o ligu výš než jejich ‚průměrné‘ současníky; přesto se nikdo nepřihlásil a nenabídl ani analytický důkaz, ani přesvědčivou intuici, pokud jde o původ těchto skladeb. Nikdo také nepoložil závažnou otázku: pokud někdo dokáže napsat skladby, které lze zaměnit za Haydna, co je na Haydnovi tak zvláštního?,“ ptal se autor článku, americký muzikolog Michael Beckerman.
Kdyby byl Mozart – když už o němž byla řeč – zemřel později, mohla by historie hudby tuto teorii ověřit třeba na něm. Requiem, které nestihl před svou smrtí v prosinci 1791 dokončit, si podle všeho u něj objednal hrabě Franz von Walsegg-Stuppach k výročí smrti své ženy. Měl ve zvyku zadávat skladby nadanějším komponistům než on sám, ale potom díla vydávat za svá. Proto ve smlouvě trval na tom, že Mozart nesmí pořizovat kopie partitury ani prozradit svůj podíl na jejím vzniku. Svět tak klidně mohl znát Requiem jen jako dílo von Walsegg-Stupacha.
Ukrajinskému skladateli nevěřili, že je falešný
Někdy je ale těžké ostatní o vlastním podvodu přesvědčit. Skladatele ukrajinského původu Mykaila Goldsteina, který působil ve dvacátém století, se dotkla kritika, že jako Žid nemůže rozumět ukrajinské kultuře. Vymyslel si tedy ukrajinského skladatele Mykolu Ovsjaniko-Kulikovského, údajně pocházejícího ze šlechtické rodiny, a „objevil“ jeho symfonii z roku 1809.
Skladba končící kozáckým tancem byla přijata jako důkaz, že Ukrajina měla komponistu srovnatelného s Josephem Haydnem. Hrály ji významné orchestry, byla zařazena do encyklopedie – a zaskočený Goldstein se nakonec sám přiznal. Byť někteří muzikologové jeho autorství zpochybňovali.
Nechtěl opakovat své jméno
Houslový virtuos Fritz Kreisler dokázal mystifikovat své publikum celá desetiletí. Rodák z Vídně při koncertování do svých recitálů pravidelně „zařazoval díla“ více či méně známých skladatelů sedmnáctého a osmnáctého století, jako byli Vivaldi, Couperin či Pugnani. Ve skutečnosti všechnu hudbu napsal sám začátkem dvacátého století, když měl potřebu rozšířit svůj repertoár, ale připadalo mu „nevhodné a netaktní donekonečna opakovat v programech své jméno“, jak cituje z jeho přiznání list Time v roce 1935.
Ne všichni ho za to odsoudili, od některých kolegů se mu dostalo za podvod pochopení. „Houslový repertoár byl těmito skladbami úžasně obohacen, a protože Kreisler nepovažoval za vhodné říkat, že jsou jeho, když je psal, měl plné právo připsat je komukoli se mu zlíbí. Každý žijící či mrtvý skladatel by měl být hrdý na to, že je může prohlásit za své,“ prohlásil třeba hudebník Efrem Zimbalist.
Podobně postupoval i polsko-americký houslista a skladatel Samuel Dushkin, taktéž uváděný mezi pravděpodobnými hudebními mystifikátory. Spolupracovník mimo jiné Stravinského je považován za skutečného autora skladby Grave pro housle a orchestr od Jana Jiřího Bendy, českého a v Německu působícího skladatele z první poloviny osmnáctého století.
Nemocné pianistce pomáhal manžel
A ještě jeden příběh z nedávné současnosti. Když v roce 2006 zemřela britská pianistka Joyce Hattová, nekrology ji vychvalovaly jako jeden mimořádných talentů britské poválečné klavírní tvorby. Měla pověst samotářky, nahrávala v soukromém studiu ve svém domě.
Rok po smrti virtuosky zaslal její manžel William Barrington-Coupe dopis prestižnímu časopisu Gramophone. Vylíčil v něm, že nahrávky své ženy falšoval, aby zachoval její odkaz, a to v době, kdy – nakonec marně – bojovala s rakovinou. Kvalitě jejích nahrávek napomáhal tím, že do nich vkládal úryvky z cizích nahrávek. Joyce o tom prý neměla vůbec tušení, na rozdíl od některých lidí z hudebního oboru, kteří pojali podezření už dříve.
Neexistující dějiny pohřebních houslí
Asi nejdál „úpravu“ hudební historie dotáhl anglický spisovatel, skladatel a houslista Rohan Kriwaczek. V roce 2006 vydal knihu s názvem Kompletní dějiny umění pohřebních houslí. Anotace uváděla, že se publikace zabývá málo známou muzikantskou subkulturou, kterou odsuzovala římskokatolická církev a byla téměř vymýcena během čistek ve třicátých a čtyřicátých letech devatenáctého století. Existenci spolku pohřebních houslařů dokládal Kriwaczek v knize podrobnými biografickými daty, partiturami a černobílými fotografiemi.
Znalci historie houslí odmítli, že by žánr propojující specificky tento hudební nástroj a pohřby vůbec kdy existoval, tím pádem ani nedošlo k žádným represím. Navíc, navzdory životopisu na jeho osobním webu, Kriwaczek nevystudoval Královskou hudební akademii a ani neobdržel cenu za celoživotní dílo od Mezinárodní federace pohřebních služeb, protože ta neexistuje. Věrohodnosti nepřidalo, že muži na některých údajně archivních fotografiích se autorovi knihy nápadně podobají.
Kriwaczek se ještě před vydáním publikace pokoušel publikovat v hudebním měsíčníku The Strad článek, který měl shrnovat jeho faktografický výzkum. Editory ovšem vyprávěný příběh, včetně dopisu údajného pohřebního houslisty Hieronyma Gratchenfleise, dostatečně nepřesvědčil. Kniha Kriwaczekovi ale prošla. „Možná jsem se nechal oklamat,“ připustil pro The New York Times americký nakladatel. Dodal nicméně, že kniha působí velmi seriózně a čte se se zaujetím, a že „pokud je to podvod, tak geniální“.