Oznamuji vám radostnou zprávu: Máme papeže!

Annuntio vobis gaudium magnum: Habemus Papam! Když z balkonu baziliky svatého Petra zazní tahle slova, stvrzená bílým dýmem z v tu chvíli nejsledovanějšího komína na světě, rozprostře se nad Sixtinskou kaplí klid a mír, který  vzápětí obejme celý křesťanský svět. Konkláve, o kterém nikdo nikdy dopředu neví, jak dopadne, je úspěšně završeno, kardinálové si úlevně oddechnou, že jejich izolace končí, a pádí pro noviny a mobily, věřící z celého světa si na náměstí před bazilikou ještě počkají na tradiční Urbi et Orbi, pro které si sem vlastně přišli, a pak pomalu začnou balit spacáky. Jenomže ještě předtím, než papež v přímém televizním přenosu předstoupí před své ovečky, aby je ujistil, že už zase mají svého pastýře, musí odpovědět na zásadní otázku (která je v zásadě pokládána za řečnickou): Acceptasne electionem de te canonice factam in Summum Pontificem – Přijímáš své kanonické zvolení za papeže? A tady se to tenkrát parádně zaseklo…

Místo oslav nového pontifikátu a papežské intronizace, vlídného kynutí davům a voňavé porce domácích lasagní s římskými mušlemi v Taverně Angelica budou kardinálové (přestože už mají odpracováno) dál na byt a stravu v hospici Svatá Marta a za uzavřenými dveřmi Sixtinské kaple. Ještě budou muset nějakou dobu vydržet bez kontaktu s vnějším světem, neboť jejich „domácí vězení“ platí až do té doby, než je nový papež veřejně vyhlášen a představen. A v tom je právě ten problém, se kterým nikdo (včetně protřelého tiskového mluvčího Vatikánu, jenž dovede zařídit, okecat a zdůvodnit cokoli) prostě nepočítal.

Svatý otec se sice nechal zvolit, ale nějak se mu nechce usednout na papežský stolec, převzít svůj úřad a stanout v čele světového křesťanstva. Nechce vyjít na tradiční balkon, nechce se setkat se svými kardinály, a přestože toho chtěl tolik udělat, nemůže, protože se cítí nejistý a unavený jako muž, který se v nesprávnou dobu ocitl na nesprávném místě, a nedokáže unést své nové poslání. Kardinálové jsou vyplašení, téměř půl milionu věřících na náměstí sv. Petra rozpačitě přešlapuje a státníci na celém světě začínají vyjadřovat rostoucí znepokojení. A Svatý otec mlčí jako pařez, což už se nedá dlouho ustát. Něco se musí stát, protože takhle to dál nejde! Je třeba najít někoho, kdo ho zpracuje, postaví na nohy a ukecá, aby do toho šel. A tak poslali pro psychoanalytika.

In nomine Domini – Ve jménu páně

A také Sigmunda Freuda. Nějak se vedle sebe tyhle silné figury prostě vejít musí! Ale psychoanalytik to za neprodyšně uzavřenými zdmi Vatikánu nebude mít jednoduché. Počínaje jiným výkladem pojmu duše, než je tu zaveden, přes zakázané otázky, týkající se sexu, matky, vnitřních představ a pro jistotu i snů, až po vražedné aranžmá psychoanalytické seance, kde už neplatí žádné extra omnes (všichni ven!), takže se během vyšetření kolem tísní několik desítek kardinálů, kteří lapají každé slovo, protože chtějí mít všechno z první ruky. Nikdo se tu s ním moc nepáral, zdvořile mu zabavili mobil, ukázali mu jeho pokoj a dali najevo, že jiná cesta než spolupráce je vyloučená.

„Chcete být papež?“ ptá se právě zvoleného věcně. „Já už jsem papež,“ konstatuje unaveně Svatý otec, „kardinálové mě zvolili!“ A vám po téhle odevzdané replice dochází, že tohle rozhodně nebude čistá, prvoplánovitá komedie na „první dobrou“, ale mnohem sofistikovnější poselství, kde je úsměvný volejbalový turnaj kardinálů jen vnějším ornamentem, rámujícím příběh osamělého muže, který začíná pochybovat. Nikoli o své víře, ale o své schopnosti stát se jejím světlonošem. 

  • Máme papeže! / Michel Piccoli zdroj: CinemArt
  • Máme papeže! / Michel Piccoli, Jerzy Stuhr zdroj: CinemArt

Vždycky chtěl být hercem a cestovat s divadelní společností od města k městu, ale nevzali ho na akademii. Teď se stal papežem, u nohou mu leží celý svět a on má utkvělý pocit, že na tuhle hlavní roli prostě nemá. A také cítí, že si musí připomenout některé základní věci ze života, na které už zapomněl. Jenomže si nemůže vzpomenout, které to jsou, a už je unavený z toho, jak na to pořád nemůže přijít. A pak se věci semelou tak, že se jim ztratí v ulicích Říma, osamělý a trochu zmatený stařec, který v časném ránu žvýká v pekárně teplou žemli a přemýšlí o tom, zda je opravdu postižený „rodičovským deficitem“, jak soudí psychoanalytici, nebo je toho všeho na něj prostě už moc. V televizi dávají stínové divadlo, v němž švýcarský gardista (pověřený vynalézavým šantalou mluvčím) imituje papežskou siluetu za okny jeho rezidence a sem tam rozvlní záclonu, aby vzbudil zdání, že Svatý otec dlí ve svých komnatách spořádaně na modlitbách. A v něm pomalu (nicméně neodvolatelně) zraje rozhodnutí, na které si budete muset počkat až na konec filmu, kdy na tradiční balkon s výhledem na náměstí sv. Petra, naplněného dychtivým očekáváním, přece jen vyjde…

Potřebuje být sám, ale čeká na něj miliarda lidí!

A přestože už začínají být trochu netrpěliví, tenhle film kvůli nim na vyšší rychlostní stupeň nezařadí. Jako by zkušený režisér, scenárista a jeden z klíčových protagonistů snímku Nanni Moretti (Zlatá palma z Cannes za Synův pokoj) věděl, že není proč ani kam. Tohle totiž není opus založeny na akcelerující akci, ale daleko spíše na vymazleném dialogu, inteligentním vtipu, pointě, které do poslední chvíle odmítáte uvěřit, originálním námětu a prostředí, kam se s kamerou nechodí často a snadno.

A také to není „one man show“, byť k takovému pojetí svádí nejen téma, ale především žijící legenda, sedmaosmdesátiletý „buñuelovský“ herec Michel Piccoli v titulní roli, kterou si (navzdory tíze svého případného budoucího pontifikátu) evidentně užívá. Moretti ho nestaví do bizarních, gagových a komicky konfrontačních situací, lacině hospodsky nežertuje a nesráží ho jako snadný terč z papežského piedestalu. A nahlédnutí za uzavřené zdi Vatikánu nearanžuje ve stylu crazy komedie, reality show nebo sitcomu. Je až s podivem, jak lehce, vtipně, s šarmem a elegancí dokáže rozpohybovat úctyhodné kardinály, vtisknout nostalgickou a lidskou atmosféru vatikánskému volebnímu rituálu a poodhrnout jeho oponu právě natolik, aby to ještě nebylo vlezlé a shazující šmírování.

I papež je jenom člověk…

… říká nám tenhle originální a kultivovaně úsměvný film, jenž rozhodně není určen jen bezvěrcům. A člověk přece má právo mít své pokorné pochybnosti, slabé chvilky a jakousi šanci na opravu tam, kde cítí, že je zapotřebí. A o nic víc nás tenhle lidský papež soustředěného Michela Piccoliho a elegantního Nanniho Morettiho, jenž netlačí na pilu a citlivě balancuje mezi komickým, tragickým a nonkonformním, nežádá.

Máme Papeže! říká nám zároveň s jednoduchou ale zásadní otázkou, zdali se ho vůbec někdo vážně zeptal, jestli nás chce vést. Zdali nás někdy napadlo, jak těžké je být vůdcem, který si dokáže uvědomit tíhu svého poslání.

HABEMUS PAPAM. Itálie/Francie 2011, 104 min., české titulky, od 12 let, 2 kopie + 2D. Režie: Nanni Moretti. Scénář: Nanni Moretti, Francesco Piccolo, Federica Pontremoli. Kamera: Alessandro Zanon. Hrají: Michel Piccoli (papež), Jerzy Stuhr (tiskový mluvčí), Renato Scarpa (kardinál Gregori), Nanni Moretti (psychoanalytik), Franco Graziosi (kardinál Bolleti), Camillo Milli (kardinál Pescardona), Roberto Nobile (kardinál Cevasco), Gianluca Gobi (švýcarský gardista), Margherita Buyová (psychoanalytička). V kinech od 5. dubna 2012.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

O Vánocích se na ČT vrátí David Švehlík jako Krakonoš

Divácky úspěšná pohádka Krakonošovo tajemství bude mít o letošních Vánocích pokračování. Coby vládce hor se opět vrátí David Švehlík. Nový příběh s názvem Krakonoš a básník se v těchto dnech natáčí ve studiích na Kavčích horách i v blízkosti Krkonoš. Režie se i tentokrát ujal Peter Bebjak.
před 13 hhodinami

VideoV nové opeře bojuje o přežití lidstva i Horst Fuchs

Největší ostravský park a také tenisové kurty se staly místem pro premiéru nové opery. Dystopické sci-fi dílo Bílá smrt napsal slovenský hudební skladatel Miroslav Tóth a poprvé ho uvedl na festivalu Dny nové opery Ostrava. Odehrává se v době, kdy lidstvo bojuje o přežití poté, co se Země vychýlila ze své osy. V současném operním kusu vystupuje mimo jiné pomyslný král teleshoppingu Horst Fuchs.
před 14 hhodinami

Betonová zeď se mění v galerii street artu pod širým nebem

V ulici Vlastina v Praze aktuálně vzniká umělecké dílo s názvem Mural Ruzyně, které promění více než 700 metrů dlouhou betonovou stěnu patřící ministerstvu obrany v galerii současného street artu pod širým nebem. Projekt, na kterém se podílejí tři desítky streetartových umělců z Česka i zahraničí v rámci festivalu Urban Pictus, bude vznikat do 30. června. Výsledné dílo o rozloze přibližně 1800 metrů čtverečních propojí téma „Krása města v pohybu“.
25. 6. 2026

Zpívala a navíc bez hidžábu. 74 ran bičem připomnělo tlak na Íránky

Jsem dívka, která chce zpívat pro zemi a lidi, které miluji, napsala pod video se svým koncertem íránská zpěvačka Parastu Ahmadíová. Soud této hudebnici i osmi členům kapely a produkčního týmu uložil trest sedmdesáti čtyř ran bičem. Za to, že vůbec zpívala veřejně – a navíc bez hidžábu. Kritici islámské republiky i některá média vnímají rozsudek jako doklad sílícího tlaku íránských úřadů proti ženám a svobodě uměleckého projevu.
24. 6. 2026

Na Goethově stezce v Karlových Varech byla odhalena monumentální plastika AJ VANA BE

Téměř sedm metrů vysokou sochu sestávající z třiceti dvou vintage van je možné nyní spatřit před Galerií umění Karlovy Vary na Goethově stezce. Autor díla Benedikt Tolar jím reaguje na téma vody jako vzácného zdroje, které spojuje s principy upcyklace zastaralých smaltovaných van, jež neodmyslitelně patří k socialistickému bydlení v panelácích. Tvar těchto van pak tvoří prostor pro světelnou show synchronizovanou s hudbou. Hudební báseň inspirovanou umístěním sochy i návštěvami německého básníka Johanna Wolfganga Goetha, kterou speciálně pro Karlovy Vary zkomponoval Vladimír Štambach, se rozezní každou půlhodinu vždy mezi 9. a 22. hodinou.
24. 6. 2026

Obsluhoval jsem anglického krále, říkají i v divadle Mana

Příběh obyčejného českého číšníka na pozadí velkých dějin dvacátého století převypravuje Vršovické divadlo Mana. Na pražské jeviště převedlo novelu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále.
24. 6. 2026

Dagmar Havlová odvolala souhlas k užívání jména Václav Havel knihovnou

Dagmar Havlová odvolala souhlas k užívání jména Václav Havel v názvu knihovny. Odůvodnila to tím, že ztratila důvěru v současné vedení a směřování instituce. Nechce také nadále nést odpovědnost za způsob, jakým bylo jméno prvního českého prezidenta používáno. Osobnostní práva k názvu knihovna potřebuje, aby mohla pokračovat ve své činnosti. Správní rada knihovny podle svého předsedy Davida Duška informaci vyhodnocuje.
23. 6. 2026Aktualizováno23. 6. 2026

Soud zrušil verdikt, kterým poslal Jirouse do vězení za proslov

Soud zrušil verdikt, kterým poslal v roce 1978 na rok a půl do vězení představitele českého undergroundu Ivana Martina Jirouse, zvaného Magora. Za mřížemi skončil kvůli proslovu na vernisáži, během kterého prohlásil, že zanikne Socialistický svaz mládeže. Soudy v úterý rehabilitovaly také dva disidenty – Václava Bendu a Jaroslava Kukala.
23. 6. 2026
Načítání...