Praha – Jeden z nejoriginálnějších divadelníků posledních let Jaroslav Dušek slaví padesátiny. Ačkoli tento věk většinou provokuje k bilancování, Jaroslav se zpět ohlíží málokdy. Zajímá ho především přítomnost, a třebaže svůj odžitý kus života nezkoumá, nic z něho nezatracuje, i když od dob předškolního baviče, ušel opravdu dlouhou cestu. Zmoudřel a zvážněl (ale naštěstí ne až tak moc). I nadále zůstává humor a nadhled základním kamenem jeho přístupu jak k herectví, tak k životu samému.
Divadlo Vizita
V dobách hlubokého totalismu, kdy každá divadelní akce musela být podchycena a zdokumentována, troufl si Jaroslav Dušek se svým kamarádem z mládí Martinem Zbrožkem, Oldřichem Kužílkem a Janem Bornou založit Divadlo Vizita. Čin to byl vskutku obdivuhodný. V době, kdy každý divadelní text musel být schválen, přichází Divadlo Vizita s představením, které žádný psaný text nemá a navíc se obsah mění kus od kusu. Ale Jaroslav Dušek se svým přesvědčovacím nadáním dokázal své totálně improvizační divadlo prosadit a navíc udržet. Divadlo Vizita v různých obměnách funguje dodnes.
V Divadle Vizita lze nakonec najít podstatu přístupu Duška k herectví a potažmo k divadlu obecně. Jaroslav Dušek nemá rád opakování a naučené modely. Miluje kouzlo okamžiku, kdy souhrou různých podnětů vzniká něco nezachytitelného, překvapivého, hravého a především tvořivého.
Žít a tvořit naplno v přítomné chvíli s sebou ovšem nese určitá úskalí, která se ani Jaroslavovi nevyhnula. Intenzivní potřeba zkoušet a vymýšlet stále něco nového měla za následek, že Dušek nedotáhl žádná svá studia (a nebylo jich málo) k diplomu. Většinou vždy došel k závěru, že si z právě studovaného už vybral to nejpodstatnější a hnán netrpělivostí za dalšími poznatky, studium ukončil. Zůstávat na škole jen kvůli kusu papíru mu přišlo naprosto nesmyslné.
Pedagog
Později ovšem na neexistenci nějakého takového papíru doplatil. V roce 1989 učil herectví na tehdejší lidové konzervatoři, později přeměněnou na Konzervatoř Jaroslava Ježka. Tak jako ve všem i v pedagogické praxi razil nové postupy. Neučil své žáky nějakým dovednostem, neučil je, jak stát na jevišti, ale jak na něm být. Dokonce si troufl je připravovat k tomu, že nemusí být nutně herci. Snažil se u nich především o vyhmátnutí jejich osobitosti. Výsledky měl sice obdivuhodné, ale jeho originální metodika narazila na nepřekonatelnou bariéru zkostnatělých názorů ostatních profesorů. Vzedmula se proti němu silná vlna nevole, která vyústila k výpovědi z důvodů nedostatečného vzdělání. K jeho žákům patří například Jiří Macháček, Ester Kočičková, Nataša Burger, chvíli též u něj studovala Aňa Geislerová, abychom jmenovali z těch zatím nejúspěšnějších.
„Domnívám se, že Jaroslav je spíše širokopásmový guru s působením dlouhodobým… Než učitel, spíše očitel, ukazatel, tazatel, vyvratitel a krotitel. Takový laskavě nekompromisní konzultant. Pokud je herectví chápáno jako zvládnutí textu a jízdy na koni, pak jsem ráda, že nás například nikdy nevzal do jízdárny… Zná prostě jiná místa,“ řekla před časem o svém profesorovi Ester Kočičková.
Rozhlas
Snaha po neomezené hře a touha zkoušet si stále něco nového zavedla Jaroslava Duška i do rozhlasového studia. Byl jedním ze zakládajících členů Rádia Mama, které se později přeměnilo na Rádio Limonádový Joe. Rádio Mama bylo po Rádiu 1 druhým soukromým rádiem po sametové revoluci a byla to jízda hodná neomezeného improvizátora Duška. Spolu s tehdejším dramaturgem Českého rozhlasu Dušanem Všelichou a spřízněnými kolegy i svými žáky vytvořil ojedinělou strukturu rozhlasového vysílání, jehož základem byla nekonečná a ničím neohraničená hra, do které byli vtaženi i posluchači. Jejich novátorský přístup si ovšem žádal investory a především osvícené členy rady, která udělovala licence, takových ale nebylo opravdu mnoho a Rádio Limonádový Joe zmizelo z českého éteru.
Film
Až poté se naplno rozjela Duškova herecká kariéra. Odrazovým můstkem k popularitě u široké veřejnosti se stal Hřebejkův film Pelíšky, ve kterém jeho osobitě energický projev okouzlil diváky. Nemenší oblibu mu přinesly filmy Musíme si pomáhat a Pupendo, jakož i nekonvenční moderování Českých lvů. Jaroslav Dušek se stal uznávaným a oblíbeným filmovým hercem, přestože sám sebe za herce nepovažuje. „Já si ani nemyslím, že jsem hercem. Jsem spíš autorským hráčem v divadle. To mě baví.“
Divadlo
Divadlo tedy i nadále zůstává Duškovou hlavní profesí, třebaže i zde dochází ke změnám, které jeho nespoutaná tvořivost zvládá na výbornou. V představení Caveman a později Čtyři dohody (volně dle knih Dona Miguela Ruize) poprvé připustil interpretaci předem napsaného textu.
Jaroslav Dušek se od klaunství a nespoutanosti propracoval k přemýšlivé osobnosti, kterou zajímá učení zabývající se celistvostí vesmíru, propojením jednotlivých věcí v tom celku: „Jsem takový kosmický mudrlant. Nemám pocit, že bych se dobral nějakých úžasných vědomostí a znalostí, mě prostě zajímá přítomnost. Celý živý prostor je patrně ve větší interakci, než si myslíme,“ přibližuje své momentální rozpoložení, aniž by naštěstí ztrácel svůj smysl pro humor a ojedinělou kreativitu.
Jeho padesátka ho zastihla uprostřed nepřetržitého tvůrčího hledání, které se ovšem neomezuje jen na umělecké kategorie, ale dotýká se samotného života. Jaroslav Dušek otevřeně a poctivě hledá, zkouší, a dokonce i nalézá svou životní hru, kterou občas na divadelních prknech předvede zvědavým divákům. Lze očekávat, že je zcela jistě ještě lecčíms překvapí.
„Za ta léta, co dělám improvizované divadlo, bezpečně vím, že existuje něco, co k nám přichází odněkud z éteru. Třeba od lidí v sále. Intuice a srdce jsou hlavními elementy, podle kterých se řídím.“
- Jaroslav Dušek zdroj: Divadlo Kampa http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2272/227125.jpg
- Nataša Burger a Jaroslav Dušek ve hře Manželské vraždění autor: Marie Votavová, zdroj: Divadlo na Jezerce http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/7/691.jpg
- Musíme si pomáhat autor: ČT, zdroj: ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/849/84815.jpg
- Jaroslav Dušek na Songfestu zdroj: ArtsMarketing http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/15/1407/140629.jpg
