Ve věku 87 let zemřela v neděli po krátké nemoci režisérka a scenáristkaDrahomíra Vihanová. Ve své tvorbě se často zabývala hluboce existenciálními tématy. Hrané tvorbě se poté, co její debut skončil v trezoru, nemohla věnovat, stala se ale výraznou dokumentaristkou.
- Umanutá - dokument Miroslava Janka o D. Vihanové (12. 12, 20:20 na ČT art)
- Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba - filmové drama (12. 12, 21:20 na ČT art)
- Proměny přítelkyně Evy - zpěvačka Eva Olmerová v dokumentu D. Vihanové (12. 12, 22:55 na ČT art)
Drahomíra Vihanová se narodila v roce 1930 v Moravském Krumlově. Po gymnáziu vystudovala hudební vědu a estetiku na filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně a zároveň hru na klavír na brněnské konzervatoři. Na konci 50. let pracovala jako scenáristka a asistentka režie hudebního vysílání tehdejší Československé televize.
Na začátku 60. let vystudovala FAMU pod vedením Václava Wassermana a později Otakara Vávry hranou režii a střih. Po absolutoriu se podílela jako pomocná režisérka na Vávrových filmech Balada pro křídlovku a Třináctá komnata. Na FAMU také od 80. let vyučovala, nejprve jako externí pedagog pro zahraniční studentky, po revoluci se pak stala členkou katedry střihové skladby.
Trezorová neděle
V roce 1969 natočila svůj první celovečerní hraný debut Zabitá neděle. Komorní existenciální drama o duševní vyprázdněnosti armádního důstojníka však z důvodů nastupující normalizace bylo okamžitě po dokončení uloženo do trezoru. Film se dočkal veřejné distribuční premiéry až v roce 1990.
V druhé polovině 70. let bylo Vihanové umožněno vrátit se zpět alespoň k dokumentárnímu filmu. Asi nejvíce se pak Drahomíra Vihanová zapsala do dějin československého filmu díky svým poetickým krátkometrážním portrétům, například snímkem Hledání (1979) o Františku Vláčilovi či svérázným kolektivním portrétem Dukovany – Vroucí kotel (1987) o kuchařkách ze závodní jídelny v jaderné elektrárně.
Po revoluci natočila Vihanová pro televizi ještě osobní portrét zpěvačky Evy Olmerové (Proměny přítelkyně Evy, 1990) a středometrážní Konjunkturální portrét aneb Tři životy Vlasty Chramostové (1992).
Umanutá Drahomíra Vihanová
V roce 2012 dokumentarista Miroslav Janek natočil otevřený portrét této filmařky. Snímek Umanutá je její osobní zpovědí o životních vzestupech a pádech. Tři nepovedená manželství, bezdětnost a nedořešený vztah s maminkou byly daní za skutečnost, že podřídila celý svůj život filmové tvorbě.
Přesto jí dokumentární tvorba naplnění nepřinesla. „Věděla jsem, že život je daleko barvitější,“ svěřuje se v portrétu Umanutá. A její tři celovečerní filmy skončily zklamáním a trápením: první v komunistickém trezoru a další dva se setkaly s nepochopením mnohých kritiků i diváků.
K hranému filmu se Vihanová totiž vrátila ještě v roce 1994 černobílým podobenstvím o moci a bezmoci Pevnost, které získalo šest nominací na Českého lva. Lví sošku obdržela ale až o deset let později za mimořádný přínos české kinematografii. Jejím posledním celovečerním počinem bylo v roce 2000 drama Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba.
